Když přátelství vyšumí…
Po delší době jsem se ozvala mé známé, že bychom se mohly sejít. Na kafe. Až se jí to bude hodit, že ji ráda uvidím. Obratem mi odpověděla: „Co pozítří? Zvu tě na snídani!“
A tak jsme se za dva dny potkaly, probraly, kde a co u nás nového za těch několik měsíců, co jsme se neviděly, a bylo to moc fajn dopoledne. A mně vzápětí došlo, že je to čím dál tím větší vzácnost. Takové setkání, které se opravdu stane. Které nevisí ve vzduchu s příslibem „Někdy“ a „Určitě brzy“, případně „Až mi to vyjde…“ Ale řekne se „jo, chci“ a prostě se vidíme. Na rozloučenou jí to říkám, té mojí přítelkyni, kterou znám vlastně nemnoho let, že jsem ráda, že si udělala čas, že to neodložila. „Hele nápodobně. Nemám ráda pozvání do větru. Já tě chtěla taky vidět. A když to tak mám, není důvod to posouvat“. Moje řeč. I proto ji mám ráda. Že si nemusíme vzájemně něco namlouvat, že planě neslibujeme, že pro nás obě „chci“ shodně znamená „chci“. Že přesto, že ona je tohle ráno po noční službě a v noci nespala, doma ji čeká pes, na dálku řeší synovu školu, udělá si čas na naše setkání. Klidně ráno, kdy si i já, ač nejsem ranní ptáče, kvůli ní a kvůli nám ráda přivstanu. Dáme jedna druhé svůj čas.
A tak sama sobě cestou domů slibuju, že si dovolím být v blízkém vztahu jen s těmi, které to mají stejně jako já. Že už opravdu není důvod udržovat vztahy ze slušnosti, z domnělých očekávání, která jsou minimálně pro jednu stranu lichá. Dovolím si dát vale vyčpělým vztahům, které už nepřináší nic než setrvačnost, jsou zatíženy pocitem svazující povinnosti, absencí odvahy pustit minulost, která je minulostí. Že poslechnu srozumitelný hlas mého srdce, který mne pokaždé na onu vějičku na druhé straně („jasně, tak já se někdy ozvu!“) upozorňuje, že nejde o nic než výmluvu. Poslední dobou u sebe zřetelně vnímám narůstající vyhraněnost vůči přežitým vztahům. Neznamená to, že házím do koše to, co bylo. Naopak, to prožité tam zůstává. A za to děkuju. Ale mám odvahu vidět, že přišel čas jít dál. Z mého pohledu nejde o nic jiného než o projev zdravé sebeúcty. Mám se ráda a už nechci živit mojí energií něco, co exspirovalo. Vnímám hodnotu mého času a mojí energie a podle toho s nimi budu láskyplně zacházet. Obracím-li se v čase zpátky, dělo se to vždycky. Jen tenkrát jsem nebyla sto plně pochopit, proč se to děje. A že je třeba přirozený vývoj respektovat. A ano, tlačila jsem mnohdy na pilu, osnovala jsem pokusy vstupovat do starých vod, aktivovala něco, co už skomíralo. Často si nechtěla přiznat, že i kamarádství mohou skončit. Vlivem nových zkušeností, vlivem přirozeného vývoje, tím, že já sama se měním. Bývala jsem zklamaná, cítila se zrazena. Dnes už ne. Už cítím přirozenost plynutí vztahů. Někdo z mého života odchází, někdo nový naopak přichází. A je to osvobozující pocit.
Jak řekl Mistr Dalajláma –
„…staří přátelé odcházejí, noví přátelé se objevují. Je to jako s dny. Důležité je, aby pro nás měli smysl. Naše přátelé i naše dny.“