Moje důvěrnosti se stromy

Objímáte stromy?

Přiznávám. Byly časy, kdy jsem se na vás dívala všelijak. Nechápavě. Kdy jsem se počínání “objímačů stromů” shovívavě usmívala… Měla jsem vás za snílky, pohlížela na vás jako na podivíny, snad i blázny… Bytosti mimo realitu, co nestojí nohama pevně na zemi…

Uf. Jak jsem se jen mýlila… Vždyť to naopak já byla úplně mimo! Odpojená od sebe, od Země, od života v jeho celistvosti. V zapomnění kdo jsem a kdo je můj skutečný a jediný domov… Příroda. Země.

Rozpomněla jsem se… A stromů se už dávno dotýkám. Ráda. Často. Jak jen to jde. Hladím jejich kůru. Působí jako peeling… Dotýkám se listů, větví, čichám jejich vůni… Voní jako rozličné koření! Komunikuju s nimi pohledem i vnitřním hlasem /OK, většinou nahlas;)/. Uklidňuje mne jejich ticho. Klid. Šumění listů. Koruny větví tyčící se k nebi. Jdu-li na procházku, stromy jsou mými společníky a i já jim chci dávat a vracet. Chci komunikovat. Být s nimi. Jsme součástí jednoho celku…

Máte mezi stromy své oblíbence?

Já mám slabost pro břízy… Evokují mi krajinu, kde jsem vyrůstala. Podhůří Orlických hor, louky a pastviny s remízky, smíšené lesy lemované mezemi s elegantními krasavicemi s bílou kúrou… I v mých snech břízu často potkávám.

Na teplém jihu u moře pak obdivuju vzrostlé borovice s širokými korunami směřujícími k obloze. Připomínají mi otevřenou mateřskou náruč… Miluju vůni piniových hájů a šišky, kdy jedna vedle druhé vypadá jako dokonalé umělecké dílo mistra řezbáře. Taky se mi líbí majestátné duby a jejich silná zvrásněná kůra. Pohladit si dub je pro mne naprostá nutnost!

Podle keltského horoskopu mému narození odpovídá modřín. Působí na mne křehce… Ovšem pozor, jeho květ nalezneme mezi Bachovými esencemi a jedná se o jednu z nejčastěji používaných esencí vůbec, jelikož podporuje naši zdravou sebedůvěru. Modřín má tedy pro nás lidi zvlášť důležitý potenciál!

A konečně — musím zmínit mé oblíbené platany… Obdivuji se jejich urostlým kmenům, jejichž mnohobarevná kůra je složená z tenkých plátů, co se podobá obřím rybím šupinám. U platanů mám pocit, že mne pokaždé přímo lákají do své náruče… A mám za to, že je poslední dobou potkávám častěji jak dříve!

A jaké prý je poselství platanu?

“Jsem posel bohů. Ve starověkém Egyptě mě uctívali kvůli mému stanovišti u vstupu do duchovního království. Nejjemnější vánky roznášejí má semena do všech končin světa. Přináším vám radost a veselí od andělů a učitelů, kteří dohlížejí na lidstvo. Život by se měl žít s veselým smíchem a radostným potěšením. Nemám rád protáhlé a sklíčené obličeje. Když už se uchýlíte pod baldachýn mého listoví, dopřejte mi pohled na vaši usměvavou tvář. Spočítejte svá požehnání, nechť celý svět při setkání s vámi vidí šťastnou bytost. Uznejte, že přes všechny střídavé úspěchy a neúspěchy lidské existence je život dobrý. To je poselství, které vám přináším. Choďtě zpříma jako ten nejvyšší strom a dovolte světu těšit se z vašeho radostného rozpoložení. JSEM RADOST!”

Posílám vzpomínku a pozdrav z Istanbulu, kde platany poskytují příjemný chladivý stín v parcích a prostranstvích kolem mešit a minaretů… A všem poutníkům vzkazují — jsem radost!

Až půjdete do přírody, najděte si svůj strom a dotkněte se jej. On vám to vrátí…

Co když to nezvládnu?!

“Moc děkuju za konzultaci. Je zajímavé sledovat pocity po sezení s Vámi. Od Vás jsem šla s určitou formou úlevy, že jsem se svěřila a nahlas vyslovila, co v sobě prožívám. Teď se mi naopak sevřel žaludek i srdce, asi ze zvědavosti a obavy postavit se doslova za sebe.”

Sms od ženy, se kterou jsem se prvně sešla. Zpráva mi přišla krátce po našem setkání.

Jak já té ženě rozumím…

Pocit, jako když stojíte na prahu něčeho nového. Neznámého. Chcete to a jdete si za tím. Vnitřně toužíte po změně. Dlouho. Předlouho. ALE… Je tam pořád ALE. A tendence smlouvat se sebou.

Co když na TO nejsem připravená?

Co když si jen namlouvám, že žiju v toxickém vztahu?

Co když mi není dáno žít spokojenější život?

Co když je tohle moje “špatně” lepší bez být úplně sama?

Vedete se sebou sama dlouhý dialog, kdy odpovědí je vám hlásek malé ustrašené holčičky uvnitř vás.

“Zvládnu to? Jsem silná na změnu? Ustojím zodpovědnost za svoje rozhodnutí? Nezůstanu nakonec na světě úplně sama?”

Jak já vám rozumím…

Vaše vnitřní dítě vnímá, že přichází jeho čas vyrůst. Dospět. Postavit se do svojí sily. Postavit se za sebe! A ano, tuhle disciplínu zkrátka nemá dost dobře natrénovanou a má strach z neznámého, z nejistého, z “následků”, neví, zda změna přinese kýžený pocit, po kterém touží! Strach opustit staré vyjeté koleje, které sice nevedou nikam, ale jsou známé a tudíž bezpečné! Vaše vnitřní holčička má strach, který je úplně v pořádku, legitimní a přirozený…

V tu chvíli je prostě to nejlepší svůj strach si přiznat. Láskyplně, bez výčitek a odsudků. Bojím se. Ok. Jsem vystrašená. Ok. Ale — mé vnitřní dítě na to není samo! Jsem tu totiž já, již dospelá žena a svoji ustrašenou část sebe sama mohu povzbudit. Zeptat se, co mé vnitřní dítě potřebuje, aby se přestalo bát. A to mu můžu dát. Já, dnes už dospělá bytost, žena se všemi prožitými zkušenostmi, nadhledem, odhodláním, silou. Všechny tyto nástroje už dnes totiž mám. A tak mohu v představách podpořit, utěšit, ujistit, obejmout, vyživit svoje vnitřní dítě… Je mojí součástí a potřebuje péči… Udělejte to, prosím.

A co v takové situaci Bachovky?

Jsem-li podpořena a vedena energií květových esencí, mohu mnohem lépe svým strachům, nejistotě, pochybnostech porozumět. Mohu vnímat proud odvahy, který s Bachovkami přichází, odvahy, která je odjakživa mojí součástí. A mohu ji následovat. Mohu pustit své obavy. Mohu konat změny, rozhodnutí. Mohu tvořit svoji novou realitu.

Postupně, pomalu, jak jen budu chtít a jak jen budu připravená. Je to proces. Cesta. Není potřeba dělat veletoče, není potřeba ještě dnes večer poslat šéfovi výpověď, sbalit po příchodu domů saky paky partnerovi, se kterým nejsem šťastná… Je dobré začít vnímat svoje spodni proudy, které se díky Bachovým esencím uvolňuji. A být s nimi. Dát jim zelenou, pokud se tak rozhodnu… A věci se začnou hýbat…

Tohle je cesta s Bachovkami. Vědomá práce se záměrem, který je dobré si pro sebe sama definovat. A Bachovky vás podpoří v cestě k naplnění vašeho záměru.

A já vám všem držím palce. A všechny vás hluboce obdivuju.

Pokud byste chtěly/i provést cestou k vašemu vnitřnímu dítěti, spojit se svým archetypem, který bývá klíčovým při zpracování popisovaných strachů, ráda budu vaším průvodcem.

Když se dostaví krize

„Mám krizi!”, vydechla do telefonu moje dobrá přítelkyně, sotva jsem ji stačila pozdravit. „Nemáš na to něco?” Následoval dotaz, na který už jsem celkem zvyklá, dojde-li v rozhovoru na téma osobních propadů a náročných životních situací. „Na krizi jsou krizovky,” opáčila jsem lakonicky, aniž bych jakkoliv chtěla zlehčovat její situaci, kvůli níž se mi v pozdní večerní hodinu ozvala. Přiznávám, že krizové esence dr. Bacha mne ale napadají už tak trochu automaticky jakožto projev mé profesionální deformace.

V následujících pětačtyřiceti minutách mi kamarádka vylíčila svoji osobní životní situaci, která byla v podstatě pokračováním jejích předchozích mnohaletých partnerských anabází. K nim se teď ale navíc přidružila mizerná situace na pracovišti, kde její nový nadřízený hodlal z prodejního týmu, jehož byla součástí, sedřít kůži. Nebyla ochotna pracovat nad rámec pracovní doby, natož se každý měsíc účastnit teambuildingových aktivit, jakkoliv byly ze strany firmy komunikovány jako motivační a v podstatě za odměnu. A tak mé přítelkyni přibyly vrásky na čele i v oblasti pracovní. Prostě — krize. Situaci jsme probraly tam i zpátky, já jsem ji vyslechla, nabídla svůj pohled, vymyslely jsme varianty, kam se situace může vyvinout, a především co ona sama může změnit. Ulevilo se jí. Tenze z hlasu zmizela, loučila se se mnou zvesela.

Kamarádka si krizové esence, Rescue Remedy, hned po našem telefonickém rozhovoru skutečně zakoupila a užívala je. Sdělila mi to o týden později, když jsme se náhodně potkaly ve městě. Vypadala spokojeně a uvolněně. Pochvalovala si, že se cítí mnohem lépe, i když okolnosti v zaměstnání i v osobním životě zůstaly stejné, ale ona je snáze zvládá. Poděkovala mi za tip na „krizovky” a zmizela za rohem. Ovšem uběhlo pár týdnů a při posezení u kávy jsem se od této kamarádky dozvěděla, že jí krizové kapky přestaly fungovat, že je jí naopak hůře, nemůže spát a situaci v práci přestává zvládat. Vůbec mne to nepřekvapilo. Kamarádka se totiž nenacházela ve stavu akutní krize, s níž krizové kapky pomáhají. Před několika týdny tomu nejspíš bylo jinak, pomohly jí zpracovat novou nenadálou událost, která ji vyvedla z rovnováhy, ovšem po zpracování tohoto šoku se ocitla ve starých kolejích. Ve stavu chronickém, ve vlekoucím se procesu událostí a prožívání. Tady již nebyly Rescue Remedy oněmi esencemi na míru a bylo zapotřebí vyladit psychiku a emoce jinou individuální směsí.

Jak působí Rescue Remedy?
Na tomto příběhu je dobře vidět fungování esence Rescue Remedy. Tato originální Bachova směs pomáhá totiž v akutní situaci, která vznikne náhle a nečekaně, a my se potřebujeme zklidnit, reagovat adekvátně, být přítomní, eliminovat paralýzu vzniklou strachem a panikou. Esence této směsi pomáhají při šoku nebo v situacích, které otřesou naším energetickým systémem a dezintegrují jej. Může jít o šok způsobený nepříjemnou zprávou, bouchnutím dveří nebo o tělesný úraz se ztrátou vědomí. Krizí se totiž vždy rozumí situace, kterou dotyčný člověk sám jako krizovou vnímá, to je velmi důležité! A taková situace může vzniknout buď náhle, nebo je krizové očekávání situace, které se bojíme. Malé dítě může večer před usnutím zachvátit panika z toho, že ho druhý den ve škole čeká test, bojí se zubaře nebo cítí napětí z odjezdu na školní výlet. V dospělém člověku vzbuzuje paniku třeba cesta letadlem… Už předem lze tedy očekávat energetický otřes před událostí, které se dotyčný bojí. A krizová esence zavčas pomůže, aby nedošlo k dezintegraci energetického systému a aby se tento systém dal rychle do pořádku.
Takto koncipoval a světu nabídl svoji jedinečnou Rescue Remedy směs dr. Edward Bach. Složil ji z pětice jednotlivých esencí, z nichž každá má svoji jedinečnou roli a společně fungují při akutních stavech ve prospěch našeho energetického systému. Ten se po užití rychle navrací do normálu, zklidňuje se. Konkrétně v ní najdeme esence těchto květů:
Snědek okoličnatý, jenž ošetřuje akutní stav při šoku či traumatu, integruje naši osobnost.
Devaterník penízkovitý pomáhá proti panice, pocitům teroru a absolutního odtržení.
Netýkavka žlázonosná proti mentálnímu stresu, netrpělivosti, pomáhá s velkým vnitřním napětím.
Slíva třešňová je esencí proti strachu před ztrátou kontroly, při pocitech, že se stane něco děsivého, že provedu sobě či někomu druhému něco hrozivého.
Bílá lesní réva pak účinně navrací naši pozornost a vědomí do přítomného stavu. Zejména v situaci před mdlobou pomáhá zvládnout pocit odpojení od reality.

Jak kapky užívat?
Krizové kapky (v originále Rescue Remedy) se užívají vždy podle potřeby, individuálně, podle stavu, v jakém se zrovna nacházíme. Očekáváme-li krizovou situaci, je vhodné kapky užít přímo před ní. Pokud již dojde k energetickému otřesu, užíváme esence hned, jakmile je to možné. Z tohoto důvodu je samozřejmě praktické mít kapky u sebe, v domácí lékárně, ideálně nosit je v kabelce, mít je po ruce v autě apod. Dávkují se stejně jako jiné Bachovy esence, přímo do úst si nakapeme cca 4 kapky originální směsi přímo z lahvičky, máme-li možnost, je vhodné je nakapat do vody nebo do jiného nápoje a pít po douškách, než šokový stav odezní. Jelikož energeticky působí i přes sliznici a kůži, variantou je potřít kapkami rty, dásně, spánky, vazivové spojení lebečních kostí, natřít je za ucho nebo na zápěstí. Tímto způsobem aplikujeme především při stavech ztráty vědomí.
I u směsi Rescue Remedy platí, že nemají žádné vedlejší nežádoucí účinky, jsou bezpečné a nenávykové a mohou je užívat lidé jakéhokoliv věku.
Chceme-li ošetřit esencemi nejmenší děti, můžeme v lékárně zakoupit bezalkoholovou variantu Rescue Remedy Kids. Bonusem je, že lahvička i pipeta jsou uzpůsobené dětem, vyrobené z nerozbitného zdravotně nezávadného plastu.
Bachovy květové esence jsou vhodné i pro zvířata, jim v akutní situaci kapeme 2–4 kapky do misky s vodou nebo do krmné dávky. Konkrétně pro domácí mazlíčky je na trhu k dostání směs Rescue Remedy Pets, tyto kapky jsou bez obsahu alkoholu, konzervované glycerinem. I zvířata prožívají krizové a šokové situace a ošetřit je tímto způsobem vřele doporučuji. (Tématu užití „bachovek” pro domácí mazlíčky jsem se věnovala v květnovém čísle Meduňky.)

Abych zcela vyčerpala širokou nabídku krizové směsi, nesmím opomenout další možné běžně dostupné varianty.
Kromě kapek můžeme používat Rescue sprej, který se stříká přímo do úst nebo do sklenice s vodou. Prakticky se dá využít i jako kapénky do prostoru, ve kterém se nacházíme, působí přes sliznice a kůži. Dále Rescue pastilky či Rescue perly, které se cucají/rozpustí v ústech jako klasické bonbony, což ocení zejména děti. Na trhu jsou navíc k dostání v několika variantách ovocných příchutí. A konečně velmi oblíbené varianty určené k potírání kůže — Rescue krém a Rescue gel. Formy určené pro pleť obsahují kromě zmíněných pěti esencí navíc esenci květu planého jablka, která podrážděnou pleť uklidňuje. Použít se dá preventivně, jako ochrana před podrážděním či terapeuticky, při drobných poraněních kůže, spáleninách, opruzeninách, akné nebo na masáž, po sportu atd. Zkrátka všude tam, kde na úrovni pokožky došlo ke krizi, šoku a je potřeba zklidnit energii.
Na základě svých letitých zkušeností průvodkyně květovou terapií vnímám narůstající oblíbenost u produktu Rescue Remedy Night. Jak je z názvu zřejmé, jde o verzi krizových esencí určenou na noc, unikátnost spočívá v přidané esenci bílého kaštanu. Ten se používá při stavech neklidných myšlenek, kroužících nezadržitelně hlavou, při vnitřní samomluvě, která nám brání uvolnit se a usnout. Energie bílého kaštanu přináší vnitřní klid a mír, a právě v krizové směsi je oním ztišujícím a zásadně klidnícím elementem, který nám pomáhá usnout a kvalitně spát. Není náhoda, že právě tato směs — „noční krizové kapky” – je stále více užívaná. Myšlenkami jsou naše hlavy zaměstnané a přetížené více, než je zdrávo. Proto je skvělé, že můžeme sáhnout po tomto bezpečném pomocníkovi.

Vše, co je v lahvičce Rescue Remedy obsaženo, je z přírody. Jde o energetické výluhy divoce rostoucích květů, které lékař Edward Bach vědomě vybral a jejich potenciál propojil s vibracemi lidské duše. Není tajemstvím, že např. v Anglii jsou touto krizovou směsí vybaveni zdravotníci a záchranné složky a využívají ji jako první pomoc při autonehodách, porodní asistentky jimi ošetřují maminky při porodu. Mám radost, že každý z nás může Rescue Remedy vědomě používat a doporučuji všem zájemcům, aby si sami vyzkoušeli účinek esencí v náročných situacích, které otřesou naším energetickým systémem. Není důvod trpět, trápit se, být po prožitém traumatu dlouhodobě v tenzi. Účelem této pomoci je co nejdříve se vrátit do stavu vnitřní rovnováhy.

Publikováno: Meduňka 08/23, str. 38–39

Moje zkušenosti s alergií

Alergie. Zkoumají se z různých stran, jsou o nich psány odborné články, měří se, vyhodnocují. Nějakou alergii – odmítavou reakci našeho organismu
na cizorodé látky — zažívá prý každý druhý až třetí Evropan. O tom, že jde
o psychosomatické onemocnění, snad už dnes není pochyb a pokud na ni tak i pohlédneme, je možné se i lépe vypořádat s její léčbou.

Já sama jsem se s alergií potkala jako malá holka. Někdy na prvním stupni základní školy. Pamatuji si ten vjem velmi přesně. Na vesnici, na loučce za bytovkou, kde jsme bydleli, jsem běhala sem a tam /hrála svoji hru na létání/, máchala ruce v bujně rostlé kvetoucí trávě, a domů se vpodvečer vrátila s opuchlými rudými dlaněmi. Pálily jako čert a bolest jsem zaháněla proudem té nejvíc žhavé vody, jakou mi tekoucí kohoutek v koupelně nabídnul. Krátkodobá úleva, otok však nemizel. Záhy jsem se dostala k dětskému lékaři alergologovi. Roky jsem pak sporadicky aplikovala jakýsi lék ve spreji, bez valného účinku jsem si ho stříkala na mé dlaně, v době kvetoucích travin otokem zvětšené do dospělácké velikosti. Doporučení lékaře vyhýbat se kvetoucím travinám jsem opravdu nebyla sto dodržet – jedině tam, na louce za bytovkou, totiž byla moje dětská parta. Jedině na louce jsem měla svůj prostor ke svému létání v oblacích…
Naštěstí jsem měla svoji tajnou metodu, horká voda byla k mání a mé ruce si dopřávaly léčbu takřka ohnivou. A v pubertě mi alergie dala sbohem. Na spousty let, nikoliv na vždy.

Dlouhé roky vstupuje alergie do mého života pravidelně s brzkým jarem. Dráždí mne první pyly olše, břízy, lísky… Klasika se vším všudy, co alergik zná. Veliké jarní téma, veliká výzva rok co rok. Vloni jsem měla tak silné obtíže, že jsem nakonec vyzkoušela metodu EFT — techniku emoční svobody. Díky ní jsem se vrátila do prvopočátku, ke kořenům toho, co jsem tehdy, jako šesti – nebo sedmiletá holka, prožívala. A mohla s tím vědomě pracovat. Uvolnit bloky, tlaky, které mi tam léta visely… Šla jsem cestou uvolnění emocí, které se mi připomněly, jakmile jsem se v představách do času dětství vrátila. Bylo tam moře lítosti a smutku. Pocity nepochopení od druhých. Pocity osamělosti. A taky uzavření se do sebe jako obranný mechanismus. Rozhodla jsem se dát vale minulým nastavením. Rozhodla jsem se uvolnit a dát svobodu svým tehdy v sobě uvězněným emocím. Metoda EFT je pro tuto práci, za mne, jako stvořená. Už nejsem malá holka a nálepku “alergik” nepotřebuji. Volám “svoboda!” a držím palce mému novému nastavení.

Podívám-li se na pylovou alergii jako terapeut pracující s Bachovými květovými esencemi/jenž nám doplňují energie, které nám aktuálně chybí/, sáhla bych v tomto “mém případě” nejspíše po květu slívy třešňové. Uvolňuje městnané emoční napětí, dodává odvahu, ale i trpělivost. Dále bych směs doplnila o květ řepíku lékařského a květ zeměžluče obecné. Řepík nás učí neodvracet se od temných stránek života, ale naopak, integrovat je a prožívat tak skutečnou vnitřní radost. Zeměžluč je esence na podporu našich zdravých hranic, vymezení se vůči druhým lidem. Potřeba vyhovět ostatním na úkor sebe totiž, jak víme, bývá často ve výsledku sebedestruktivní.
I Bachovy květové esence v kombinaci s jinými technikami mohou skvěle podpořit naše sebeléčení, pokud se pro něj rozhodneme. Pokud přijmeme možnost, že alergie je psychosomatické onemocnění a jako s takovým s ním můžeme pracovat a úspěšně se uzdravit.

Publikováno: Meduňka 06/23, str. 43

O lidech a psech

Letos v březnu náš Edor oslavil dva roky. Edor je teriér. Parson Russel Terrier. V domě, ve kterém se narodil ve vrhu E, stálo na bytelné dřevěné polici v obývacím pokoji množství zlatých pohárů od Edorových předků. Majitel chovné stanice na ně ukazoval prstem a s hrdostí líčil úspěchy, kterými se generace jeho psů pyšní. Já jsem však, více jak vyprávění pana domácího, periferně vnímala přítomnost dalších dvou psů v domě – po chodbě běhala Edorova hladkosrstá máma Cedra a o poznání klidněji se do schodů loudala rozčepýřená Edorova babička Dita. Nevím, zda ocenění a úspěchy šly za těmto psími dámami; v mých očích se obě tvářily, že s trofejemi na poličce mají pramálo co do činění.

Když jsme si po pár týdnech naše štěňátko odváželi domů, kolem nohou se nám na zahradě motala smečka šesti rozjančených divochů, kteří se honili, kousali, padali, skákali po sobě vzájemně i po nás, štěkali a kňučeli a já tála jako jarní sníh. Štěňata. Mláďata. Psi. Náš pes! Do té doby pro mne jedna velká neznámá… Oči mi zářily blaženým pocitem, naše dětí zažívaly bezpochyby ty nejšťastnější chvíle svých životů. Máme psa!!! A od té doby tak už dvě léta žiji novou kapitolu mého života a taky nepoznanou roli „paničky“. Legrační to označení, pravda. Snad se to tak říká. A to i v případě, že tím myslím opravdu a pouze jen tu dospělou lidskou bytost ženského pohlaví, která se stará, pečuje, která „vlastní“ psa. Která se otevřela možnosti svoji rodinu a domácnost rozšířit o dalšího člena, vědomě, svobodně. A samozřejmě s nepřeberným množstvím představ o nové budoucnosti, s očekáváním nové energie a taky s notnou dávkou obavy, jak to celé zvládnu. Jsem panička, třebaže výhradním pánem pro našeho Edu je můj muž a moje role se tak kvalifikovala dle manželova výsostného postavení.

Tuhle celou story píši proto, abych odhalila svoje nitro, svoje „před a potom“, svůj „život bez psa“ a „život se psem“. Tohle je totiž velmi podstatné. Velmi. Můj život zaznamenal veletoč. Majitelé psů (a předpokládám i jiných domácích zvířat) jistě přesně vědí, o čem to celé je. „Prvomajitelé“ jako já, to mají jistě v čerstvé paměti. Život se nám a mně změnil ve všech ohledech a není důležité je zde vypisovat. Ten, kdo žije s pejskem, ví moc dobře. Pes je prostě rázem další živá bytost ve vašem domě. V našem případě ta nejživější. Teriér. Už první večer s ním jsem sáhla po krizových esencích Rescue Remedy. To když se pro štěňátko nachystaný domácí kotec v barvě bílé slonoviny během jediné hodiny proměnil v bedněním potlučený příbytek připomínající starou králikárnu. Malý čiperný Eda nám vytrvale demonstroval, že on je ten, který za plůtkem designového kotečku rozhodně nocovat nebude a svědomitě překonával vyšší a vyšší narychlo vyhotovené špricle, kterými hravě proskakoval zpátky na svobodu. Manžel běsnící s kladivem a hřebíky postupně nosil a přitloukal vše, co mu naše garáž nabídla – ve finále donesl odřené překližkové desky, elektrickou vrtačku a vzhled kotce změnil k nepoznání. V tomhle zoufale poupraveném příbytku Eda ještě zoufaleji kňučel, funěl, drápal, já plakala a muž psa vysvobodil a ustlal si na gauči, vedle kotce. Oběma nám bylo jasné, že kotec byla vyhozená investice číslo jedna. Mé soužití se psem tak první večer nabralo těch pravých ambivalentních pocitů. Pocitů, které ještě stále, tu a tam, přichází a zase odchází.

Rescue Remedy je Bachova směs na stavy krize. Jak přiléhavé. Možná by se nabídlo sáhnout po esencích pro pejska – ano, i jim jsou určeny, i pro ně je vhodné připravit esence. I pes překonává krizi, prochází změnou, je možné jej podpořit v adaptaci na nové prostředí. Kolikrát už jsem jen míchala takové esence pro psa! A Eda má možná taky krizi! V novém prostředí, bez své smečky, ponoukám k pobytu v něčem, co se mu ani za mák nelíbí! Přiznám se bez mučení, esence jsem tenkrát podala sobě. A od té doby mnohokrát. Můj vztah s Edou se totiž tvořil den za dnem. Nové výzvy, každodenní pasování se s jeho nezkrotným teriéřím temperamentem, jeho útěky do koňské ohrady, běsnění pod koňskými kopyty, ignorace mých povelů. Vedle těchto dominantních projevů pak bylo těch několikero rozkousaných bot našich návštěv už jen drobným společenským faux-pas. Vyladit našeho Edu Bachovými esencemi mne věru přišlo zbytečné. V jeho případě jsem si totiž jistá jeho neoblomnou silou a nebojácností, jeho natolik silným pudem loveckého psa, že květové esence je vhodné nabídnout paničce. To ona má problém. Eda vrtí ocáskem a je happy.
Naštěstí Eda dospívá a zklidňuje se. Jakkoliv nikdo z okolí to nevidí, my ano. Naše lidská smečka, jeho rodina, se už snad něčemu naučila, pochopila, jak s ním komunikovat, jak vzájemně vyjít. Milujeme ho, i když je šílený.

Přijde-li dnes za mnou majitel psa, zda bych pro jeho mazlíčka připravila bachovky, ochotně a pozorně naslouchám lidsko – psímu příběhu. Ne, nejsem znalec psí duše. Ale ten příběh, kontext toho, proč je pes smutný, vzteklý, bázlivý, vnímám jako podstatný. A ano. Velmi často pak nabízím esence nejenom pejskovi, ale i jeho pánovi. To on je ten, který často prožívá emoce vztahující se ke svému psovi. Osamělá starší žena, která mi zavolala, oplakávala skutečnost, že její nová psí slečna z útulku odmítá její náruč. Že není kontaktní, naopak, straní se jí, odchází od ní, když přijde domů z brigády. Chtěla pro ni esence, aby se fenka otevřela více její důvěře. Aby byla přítulná. Bachovkami jsme poléčily emoce ženy, která se potřebovala uvolnit ve svém očekávání, polevit svůj tlak na psa, aby dělal to, co si ona přeje. Její fenka dostala esence na zpracování starých traumat, která nejspíše v minulosti zažila, když byla opakovaně vrácena do útulku. Situace se po čase zklidnila a co vím, žena s pejskem žijí v harmonii.
Těší mne fakt, že náš pes mi otevřel nové téma. To díky němu a vědomé práci se sebou ve vztahu k němu jsem otevřela své srdce i vůči jiným psům. Eda mne k nim dovedl i v souvislosti s květovou terapií.
Bachovy esence se u zvířat používají v podstatě stejně jako u lidí. Doplňují, čí transformují u zvířat energie, které jim chybí – například ustrašeným mazlíčkům dodávají odvahu, extrémně dominantním potenciál odevzdanosti. Dr. Bach namyslel své esence pro všechny živé bytosti. A protože pes či kočka nám nepoví, jak se cítí, je na nás lidech, abychom toto vnímali a komunikovali. Abychom měli otevřená srdce a své mazlíčky jimi pozorovali.
Zvířatům jsou primárně určeny bezalkoholové esence, konzervované v glycerinu. Směs Rescue Remedy je pak nabízena ve verzi Pets, kterou lze jako hotový produkt zakoupit v lékárně. Esence je možné kapat zvířeti přímo na jazyk, vhodné je také ale potírat jimi čumák, nakapat je do vody či přimíchat do misky s potravou. Tak jako u člověka platí, že jsou bez vedlejších účinků, nenávykové a zcela bezpečné v jakémkoliv věku a období.

Publikováno:
Meduňka, 05/2023

Bože, jak ten mi pije krev!

Přemýšlím-li o Bachových esencích v souvislosti s tématem krev, ihned mi v mysli naskakuje žena, která ke mně před nějakým časem přišla pro květové esence. Čtyřicetiletá brunetka, perfektně upravená, sportovní typ, velmi komunikativní a velmi… nahněvaná. „Bože, jak ten mi pije krev!“, tiše cedila mezi zuby a hlas se jí znatelně chvěl, když mi vyprávěla o svém šéfovi, se kterým tráví takřka celé pracovní dny ve firemní kanceláři. Větu o krvi během konzultace zopakovala několikrát. A jako kdyby své tvrzení chtěla zpečetit, krev se jí při výroku vlévala do jejího krásného pěstěného obličeje, takže bylo evidentní, jak silně emočně s ní její pracovní vztah s nadřízeným kolegou hýbe.

Věřím, že většina z nás důvěrně zná onen popisovaný stav, pocit, že nám někdo pije naši vlastní krev. Neboli kratší či delší dobu nás „vysává“, popouzí, rozčiluje svým jednáním. Proč vlastně připodobňujeme tento veskrze nelibý pocit představě úbytku krve, jenž nám způsobuje někdo druhý? Kde se vzalo ono rčení „pije mi krev!“?
Mám za to, že nic než přirozená lidská intuice trefně nacítila, co se v takových situacích v našem těle, potažmo v naší psychice, děje. Respektive, co se děje na té jemněhmotné úrovni našeho těla, tedy s našimi emocemi. Duchovně právě krev totiž symbolizuje radost, která volně proudí v našem těle. Je-li naše radost dlouhodobě blokována, její tok naším tělem je z různých příčin narušen, blokován, pak nejen že prožíváme emoce na opačném pólu zmiňované životní radosti, ale následně naše fyzické tělo začíná stonat. Jsme-li zatěžkáni vztahem s člověkem, který nás permanentně vychyluje od stavu rovnováhy, „blokuje nám radost“, pak správně vnímáme, že nás, v přeneseném slova smyslu, ubývá právě na této, pro lidský život nezbytné, tekutině. Na krvi.

Nerozpoznáme-li včas, že je naše základní emoce blokována a nic pro její obnovu neuděláme, ano, naše fyzické tělo, naše tělesná schránka začne časem vykazovat známky nemoci. A nezřídka právě na úrovni krve. Dochází k patologiím krevního tlaku, v cévách mohou vzniknout sraženiny, které cévy ucpávají, hrozí zvýšené riziko zdravotních komplikací jako je infarkt či mrtvice. Tělo může vysílat varovné signály ale i v podobě mnohem „banálnějších“ projevů, jako je zvýšená únava, aniž by pro ni byla nějaká objektivní příčina, enormní spavost či naopak nespavost, přecitlivělost na podněty, podrážděnost, bolesti hlavy a další. Tělo nás varuje, že naše radost, hnací motor pro náš život, tělem nedostatečně proudí. A pokud mu dostatečně nasloucháme, můžeme sami sobě účinně pomoci.

Vrátím se k ženě na začátku mojí úvahy. Její „rozhořčení“, kterému při konzultaci dala zdravě průchod a autenticky jej vyjádřila, bylo totiž opakem jejího běžného mezi kolegiálního jednání. Šéf ji popouzel, iritoval, jeho chování v ní vzbuzovalo škálu emocí od hněvu, vzteku až po pocity méněcennosti a pochyby o sobě samotné. V jeho přítomnosti ale své pocity zcela potlačovala. Její nadřízený v podstatě netušil, jak se ona pod jeho vedením cítí. V práci byla vnímána jako spolehlivá, výkonná, vždy týmová hráčka. Občas se asertivně zasadila o drobné změny, šlo-li o obecný prospěch, sama za sebe se však neuměla postavit. Vykonávala například práci za nemocnou kolegyni, cítila se přetížená zodpovědností, navíc jí přišlo nespravedlivé, že šéf věčně nepřítomnou kolegyni donekonečna omlouvá, přesto, nikdy se proti tomu nahlas neohradila. Tématem práce, resp. vlastní nespokojenosti žila poslední rok 24/7, myšlenky na kolegovo chování ji zcela pohltily, večer nemohla usnout, v hlavě se jí opakovaně obehrávala každodenní frustrace. Po čtrnácti letech se vrátila ke kouření.
Na radu známé přišla za mnou, aby vyzkoušela „bachovky“.
„Už nemůžu, musím se vzchopit“, uzavřela svůj monolog a do očí jí vstoupily slzy. Okamžitě si je setřela hřbetem ruky a omluvně se usmála. „Vidíte, vždyť já už i kvůli tomu brečím“, podotkla lakonicky. Ona, vždy silná, vždy nad věcí, vždy ta, na které by se dalo dříví štípat.

A tak jsme spolu postupně rozplétaly klubko emocí, které se za výrokem „ten mi pije krev!“ skrývaly. Její strach přiznat si vlastní limity, vlastní zranitelnost. Potřeba být tou, co vše zvládne a vše vydrží. Potřeba vždy a všem vyhovět. Potlačování vlastní identity. Výčitky svědomí. A ve výsledku hněv na sebe samotnou. Městnané napětí, pocit, že už už vyletím z kůže. Cigareta jako naučená reakce na stres, později na úzkost a smutek. Navenek byl pro ženu „problémem“ její náročný nadřízený, ve skutečnosti jí však on pouze zprostředkovával, ukazoval na to, co ona sama neměla vnitřně zpracováno. Otevíral u ní téma zdravých osobních hranic, lpění na stoprocentním výkonu, perfekcionalismus, neekonomické plýtvání vlastních sil. Na tyto jednotlivé emoční stavy jsme pak sestavily osobní směs Bachových esencí, které ženu zdárně podpořily v jejím záměru. Chtěla znovu vnímat proud radosti a vnitřního klidu ve svém těle. Mimochodem, její kolega záhy z firmy odešel a ona nastoupila na jeho pozici. Po čase mi poslala hlasovou zprávu a zněla spokojeně. A velmi přiléhavě a vědomě poznamenala, že kolega z práce určitě odešel proto, že pro její osobní posun už vykonal všechno, co bylo třeba. Inu, naši andělé strážní na sebe berou nejrůznější převleky a kostýmy…

Publikováno:
Meduňka, 04/2023, str. 22 — 23

Přechod na střední…

Dcera dnes ráno odjela do města na přijímačky “nanečisto”… S bolestí v krku, slabá a unavená, přesto odhodlaná “zkusit to”. Připravuje se už týdny, měsíce. Matika, čeština, průběžně testování ve škole i doma. Sleduju, jak tohle téma docela pohltilo její život. A marně vzpomínám na ty svoje přijímačky na střední…
Nevybavuji si čas, který bych takhle intenzivně a systematicky věnovala přípravě. Je to už dávno, vzpomínky se občas slévají a vytrácí a vybavují se mi jen pocity. Pocit, že jsem to dvakrát neřešila. Asi jsem vsadila na to, že doteď mi mé znalosti na dobrý výsledek stačily. Asi byla jiná doba, méně tlaku, lehčí testy, asi i méně dětí hlásících se na střední školy. Chodilo se běžně i na učňáky, které, mám pocit, pomalu z povrchu zemského mizí… A taky naši rodiče tak trochu mimo hru. Nevím. Možná mix všeho.
Víc, jak písemné zkoušky, jsem řešila talentovky. Týdny jsem se například učila výmyk. Nechutný prvek na hrazdě, který byl vstupenkou na střední pedagogickou školu. A taky přemet stranou a šplh na tyči. Dřela jsem se v sokolovně vedle domu, kde jsme bydleli, pod vedením mé tělocvikářky ze základky. Nešlo mi to vůbec. Talent nikde, jen dřina, a výkon sotva průměrný. Dřela jsem a byla nervózní, jak to zvládnu. I tak jsem to nakonec dala s uspokojivým výsledkem a byla přijata… Abych se další čtyři roky trápila s tělocvikem, pro který mi shůry nebylo dáno… Ale opět jsem to dala… Abych pak odmaturovala s vyznamenáním a v mateřské škole nikdy nepracovala. Má cesta šla jinam, bez ohledu na to, co jsem si možná ve čtrnácti patnácti představovala… Přesto jsem později roky pracovala s dětmi, byť odrostlejšími. Výmyk bych už sotva dala, dětem se věnovat mi šlo z mojí podstaty, ne pro moji ohebnost a sílu paží na hrazdě.

Život si mne vedl. Kam jsem šla já, šel on. A naopak. A tahle zkušenost mi dává pocit vnitřního klidu. Že i moje děti dojdou tam, kam bude třeba. Že se v mnohém překonají, na tyči vyšplhají třeba až do nebe, aby pak spadly na zem a začaly možná úplně jinou disciplínu. Cesta je cíl. Každý krok tam a zpátky, stranou a zase zpět. Nové volby, domnělé prohry a pocity vítězství, to vše je v pořádku. Každý najde to svoje místo pod sluncem, je ho dost pro každého.

Past jménem SCROLLOVÁNÍ

Víte, co znamená “scrollovat”?
“Scrollování, neboli česky rolování, je způsob posunu po webové stránce, v dokumentu nebo například v aplikaci. Jedná se o pohyb pomocí kolečka na myši, které posunuje obsah směrem nahoru nebo dolů. Lze využít také šipky, které se nachází většinou na pravé straně obrazovky nebo posuvníku mezi nimi jeho tažením.”
Takto je termín z IT prostředí vysvětlen na internetovém slovníku.
Ovšem! — v reálu se stalo scrollování fenoménem a součástí našeho života. A to aniž bychom byli ajťáci, personalisté, analytici, tedy ti, pro které je práce na computeru jejích pracovní náplní a nezbytností.
Scrollujeme na sociálních sítích, bezmyšlenkovitě, na autopilota, projíždíme fotky, příspěvky, aniž bychom je četli…, dál a dál, proklikáváme se na bizarní videa, která nás vedou k dalším, ještě bizarnějším, minuty, hodiny… Ráno otevřeme oči a jsme naplno v módu “být na Wi-Fi, mít data, být on-line”. S telefonem se vstává, snídá, jede do školy, děcka jej nosí v kapsách kalhot, a to nikoliv pro potřebu volat či být dostupný pro volajícího, ale pro potřebu být na síti. Když se jich zeptáte, co sledují, co se nového dozvěděly, většinou vlastně neví. A ruku na srdce, i my dospělí bychom ve finále došli k podobnému zhodnocení.

Uf. Občas se do pasti scrollování lapím i sama. Mám proto v telefonu nastavené časové limity — výzva, kterou jsem si na začátku roku stanovila. Vědoma si celého kontextu, celé téhle šílené léčky. Zrcadlo mi nastavují i mé dospívající děti, notabene, i v terapeutické praxi s Bachovými esencemi se poslední dobou často touto novodobou závislostí zabývám. Problém únavy, nesoustředěnosti, narušeného spánku, ale i úzkostných poruch u teenagerů je často způsoben právě bezbřehým scrollováním na sociálních sítích. Co bylo před lety “klikáním”, je dnes bezcílným a nekončícím scrollováním. Mozek tak získává nadmíru informací a podnětů, které není absolutně schopen pojmout.
Uvědomit si fakt, že se jedná o problém a rizikové chování, je začátek cesty, kterak to změnit. Nastavit si pravidla a být disciplinovaný, je řešení.
Podpora pomocí *bachovek* může v jednotlivých fázích “odvykání si” velmi efektivně pomáhat…

P.S. My dospělí máme potenciál si problém v zásadě vyřešit sami. Naše děti, malé i ty větší, potřebují naši pomoc.

Šedivé pondělí

Do béžovo-bílé kuchyně mezonetového bytu se opírá ranní slunce a Karel se zalíbením sleduje svoje čtyřletá dvojčata. Holčičky vypadají takřka stejně, jenom Linda je o fous baculatější /celá po mně!, usměje se Karel v duchu/ a ďolíček ve tváři má na pravé straně. Luise naopak zdobí šibalský důlek levou tvář. Holčičky jsou Karlovou pýchou, vrcholem jeho životní kariéry, jak s oblibou přidává k dobru ve společnosti. Coby padesátník zplodil dcery, co na tom, že vznikly ve zkumavce, na jeho mužství a genetickém otisku to neubírá ani Ň. Koneckonců, není to tak trochu trend dnešní doby? Pravidlo jednadvacátého století? Životní styl úspěšných mužů a podnikavých žen, kteří k rozhodnutí mít potomky došli s nabitím zralosti a – především — zodpovědnosti? Ne, oni s Martou nejsou žádná jelita, jsou spolu přes deset let a vždycky věděli, co chtějí a kam směřují. Věnovali se sami sobě a práci. A děti nakonec mají, Martou vysněné, a rovnou dvě. Vyšlo jim to, tak, jak chtěli.

Holky dopíjejí kakao, hodiny ukazují 7:48, čas tak akorát vyrazit. Školka zavírá o půl deváté, což Karla neuvěřitelně vytáčí, nesnáší, když musí o vstup do budovy žádat zvoněním jak nějaký služebníček. Holt, musíme to dnes, jahůdky, stihnout!, mrkne na obě laškovně. Je pondělí a Martě slíbil, že jednou týdně odveze děti on. Ona si ráno pospí a udělá si den pro sebe. Kosmetika, řasy, vlasy, nehty, má toho hodně, zrovna včera večer mu vypočítávala všechny svoje aktivity, které vedou k dokonalému výsledku. To musí Karel uznat, Marta je kočka, baba s velkým B, na čtyřiačtyřicet rozhodně nevypadá.
„Můžeme mamince zamávat?“, žadoní holky unisono, když už jsou konečně připravené k odchodu, a do toho jako na potvoru zvoní telefon. Matka. To snad ne. Karel pokyne holkám na znamení souhlasu a se vztyčeným ukazováčkem u pusy je instruuje, aby mamince opravdu jen symbolicky zamávaly a byly jako myšky. Jakoby to snad šlo, jako myšky.… Utišit tyhle dvě dračice, co jim každé ráno vtrhnou do ložnice a spolehlivě v jedné vteřině všem naplno odstartují den, je docela nápor.
Holky demonstrativně po špičkách stoupají do patra, s miniaturními růžovými batůžky s hlavami duhových jednorožců na zádech vypadají na točitém nerez schodišti jako z reklamního časopisu. Karlem při té podívané na vteřinu projede ten silný libý pocit, ale ruší ho telefon, který neúprosně vyzvání a vibruje. Pohlédne na něj a mámě automaticky odešle navolenou zprávu. „Nemohu mluvit, ozvu se později.“ Sorry, máti, na tebe teď vážně nemám čas, pomyslí si a blahořečí téhle vymoženosti vyhnout se rannímu hovoru s matkou, aniž by ji musel zpravovat o svých důvodech. A pro jistotu vypne zvonění.

Nahoře se v tom okamžiku ozve tlumené bouchnutí dveří, Karlovi se zdá, že snad slyší pláč, holčičky brečí?, proboha, co se to tam děje?? To už se ale obě vrací, jedna za druhou opatrně sestupují po schodech, pevně se přidržují zábradlí, vypadají vyděšeně, fňukají a Karel sotva rozumí jejich vzlykajícím monologům.
„Co se stalo?“
„Maminka spí a má divný vlasy!”
„Jaký vlasy?“, zírá na ně Karel a bere schody nahoru po čtyřech.
Marta leží na boku, holky ji překvapivě neprobudily, zachumlaná do saténového povlečení, které splývá s barvou jejích vlasů. Má je úplně šedé.
Panebože, co to má znamenat?? Karla se zmocní nečekaná úzkost. S pusou pootevřenou v ryzím údivu zírá na svoji ženu, která nevypadá jako jeho žena, ale jako její o dvacet let starší kopie a vůbec neví, co má tohle, do prdele, znamenat!! Marta vypadá jako jeho tchýně! Dej jí pámbů věčnou slávu! Kdyby Marta neměla vlasy dlouhé po ramena, a samozřejmě mladší tvář, Karel by se vsadil, že v jejich posteli leží Martina matka! Kde je jeho blonďatá Bond Girl?!

Ze zdola se ozve volání holek a Karel se zhluboka nadechne. V odraze zrcadla na protější stěně vidí sám sebe, jasně, on je šedivý jak stepní vlk, aby ne, žije s tím už dobrých dvacet let! Po dovolené na Malorce je ještě pořád dohněda opálený, světle modré tričko Lacoste mu kopíruje jeho nemalé břicho, které naučeně, avšak bez zjevného efektu, zatáhne. Marta se v tu chvíli ze spánku zasměje a zamlaská a jako kočka převalí na druhý bok. Nahý zadek jí vykoukne zpod deky. Šedivé vlasy jí teď obtočily tvář. Karel si přijde v koncích. Do hajzlu, to je jako nějakej vtip??, chce se mu nahlas vypustit páru, ale místo toho potichu zavře dveře.
Telefon v kapse mu zavibruje, po chvíli přestane a tentokrát krátká vibrace oznámí přijatou zprávu.
Holky na něj čekají u vchodových dveří, ještě pořád trochu vyděšené, a Karel je obě obejme.
„Mamince se jenom smyla barva na vlasy. Nic se neděje!“, utěšuje je rádoby zvesela a ony to, zdá se, berou. Karel si ale není jistý vůbec ničím a chlácholením holčiček překonává sám sebe. Včera večer měla Marta svoji hřívu platinovou, ano, možná s lehkým odrostem, jak mu koneckonců sama sdělila. Proto ta dnešní plánovaná návštěva kadeřnice! Je to snad nějaký vtip? Skrytá kamera? Hraje to na mě Marta? Neměl jsem ji přece jen probudit?

V autě se snaží uklidnit, nádech, výdech, myslí na to, co je třeba udělat teď a tady, kontroluje čas, naštěstí stíhají. Holčičky na zadním sedadle nezvykle mlčí, ale on nemá sílu je rozveselovat. Sám by potřeboval vzpruhu, ránu mezi oči, studenou sprchu, aby se probral a nic z toho, co viděl, nebyla pravda.
Parkoviště u školky už je poloprázdné. Paráda, aspoň něco. Holky vzorně pochodují na svoji osmihodinovou šichtu s vrstevníky, drží se ho za ruku každá z jedné strany. Karel si ale připadá, že ony vedou jeho. Ve dveřích se potkávají s několika ženami, co už svoje potomky předaly. Karel je netečně míjí a uvnitř sebe vnímá, že i tady je něco špatně. Náznakem procházející matky pozdraví, nezmůže se na víc než na drobné zamumlání pozdravu, ženy se většinou letmo usmějí…, ale co jen je tu jinak?? Ty ženské dnes vypadají prostě jinak! Jako stařeny! Vlasy! Všechny ženy mají stejné vlasy! Připadá si jak na gerontologickém oddělení! Proč?? Copak jsem se zbláznil?
Učitelka ve třídě Strawberries vypadá o dekádu starší, krátký sestřih na kluka měla tutově naposledy hnědý, tmavý, co já vím?, rozhodně ne šedivý jak myš! Usmívá se střídavě na něj a na holky, ty trochu rozpačitě podávají své Miss Katy ručičku, tátovi vlepí pusu a Goodbye Karel, see you tomorow!!, zařehtá se zestárlá pedagožka, která ještě včera vypadala na svých třicet max. Karel z baráku vyklopýtá, ani neví jak.
Měl by jet do firmy, ale na to teď nemá ani pomyšlení. V kapse mu zabrní mobil, a on usedá na první lavičku, která se mu připletla do cesty. Zapaluje si cigaretu a intenzivně potáhne nikotin.
Otevírá zprávy. Všechny od matky.
Kajo uz to vis?
Kajo co Marticka??? Hned jsem si na chudinku vzpomnela!
Zapnete si televizi!
Sotva tu změť zpráv přelouská, telefon opět zavibruje a Karel bezvládně hovor přijímá.
Z matky se valí otázka za otázkou, jako vodopád.
„Víš to? Jak to, že to nevíš?“, zní až skoro vyčítavě. Vzpětí se ale začne smát, hlasitě, skoro se kucká smíchy!
„Tak ty to nevíš? Všem zmizely barvy na vlasech! Teda ženským, co si vlasy barvily! Je konec! Už žádný barvení, ani šminky, nic!“
Karel se nadechne, ale neví co říct. Místo toho se mohutně rozkašle.
„Ani umělý prsa, Kájo!“, zvolá matka skoro triumfálně.
„Cože??“, zachrčí Karel a v myšlence se mu mihnou Martiny nové silikony. Loňský dárek k narozeninám. Znovu si řádně potáhne z cigarety.
„Jsi tam, Kájo?“, slyší naléhavý tón matky a při tom očima začíná bloudit kolem sebe, kde tu a tam projde skupinka lidí, žena s kočárkem… Dvě dvacítky s vykrojenými šortkami, jejich vlasy jsou přirozeně plavé, alespoň má ten pocit, žena s kočárkem vypadající snad na šedesát, mohutný zapletený cop má skoro bílý, popelavou tvář… Matka nebo babička?? To je peklo, napadne Karla, zatímco žena usedá na vedlejší lavičku a přikládá si mimino k prsu.
„Máti, proboha“, skoro prosebně zašeptá Karel, „co se stalo? Proč?“
„No já nevím, Kájo, něco se stalo, kdo měl na sobě něco umělýho, je to pryč! Prý návrat k přírodě! Ekologie! Je toho plný město, celej svět! Ráno to hlásili v rádiu i v televizi! Paní Borhyová je úplně šedivá, hrůza!“
„Borhyová…“, zopakuje Karel apaticky a znova si silně potáhne z camelky. Vzápětí se rozkašle, není sto odpovídat matce, která na druhém konci mluví, místo toho lape po dechu, plíce mu stávkují, telefon mu padá z ruky na zem, má pocit, že se udusí, předklání se a marně se snaží chytnout dech, pustit kyslík do plic.
„Karle! Karle, slyšíš mě??!!“
Marta se nad ním v posteli sklání, drží ho za obě tváře: „Strašně s sebou házíš, miláčku!!!“
Karel vytřeštěnýma očima zírá na Martu a zpocenou dlaní se dotkne jejích lesklých blonďatých vlasů.

Publikováno:
Maximum, podzim/2019, str. 42 — 43

Mateřství

Před jedenácti lety jsem porodila syna. Přišel k nám, když mi táhlo na čtyřicítku a já se s tím musela vnitřně sama trochu popasovat. Věk mi nebyl překážkou; prvorozenou dceru jsem přivedla na svět v pětatřiceti a přes všechny neveselé okolnosti, které jsem tou dobou prožívala, to byla ta největší radost a požehnání. Měla jsem ale za to, že Sofinka je a bude mé jediné dítě, že další miminko už nebude, jakkoliv jsem kdysi snila o rodině s několika dětmi. Avšak – stalo se. Neplánovaně, v relativně krátkém vztahu s mým novým partnerem. Rovnala jsem se se svojí obavou, jež byla mojí součástí díky předchozímu, pro mne bolavému, vztahu. Potřebovala jsem se otevřít důvěře, že i po “nevydařeném” partnerství mohu žít naplněný a spokojený život s novým mužem, že mohu být znovu mámou a vytvořit dítěti láskyplné zázemí.
Jsem šťastná, že syn na svět přišel a ukázal mi, jaký potenciál tu pro mne byl a je.
Pravda – možná jsem pak byla v mateřské škole nejstarší maminkou, a na základce to není, věru, jinak… Ale to je v kontextu bytí kosmetický detail. Být mámou syna beru jako dar, být padesátiletou mámou jedenáctiletého syna beru jako dar s přidanou hodnotou. Tou je vědomí, že příroda je jeden veliký zázrak a jde si svojí cestou. Dnes jsem happy, že jsem přírodě důvěřovala

Před pár dny jsem si s jednou mojí známou povídala o její touze mít druhé dítě. Je jí 42 let. Zvažuje, především, svůj věk. Mluvila o své práci, kariéře, materiálních potřebách…, a zároveň o silném vnitřním volání po mateřství, ukotvení, lásce, klidu, spočinutí. A pak mi vypráví story někde z doby letní dovolené, kdy svoji mámu vzala na zahraniční dovolenou. Potkaly se tam s párem Čechů seniorního věku, padli si vzájemně do noty. Stalo se, že kamarádka pak téhle partičce dělala průvodce, řidiče, support na výletech. Učaroval jí muž z toho páru, 70+. Srdečný, velkorysý, moudrý, skromný, lidský. “Mně měla maminka ve třiačtyřiceti…”, odhalil jí v rozhovoru o životě, s očima planoucíma láskou.
A na to konto se má přítelkyně rozněžnila pravdou nejjasnější – tak krásný člověk je pro svět přece darem?!
Neřekla bych to lépe.
Krásný člověk JE DAREM.
A tak nám všem přeju krásné laskavé lidské bytosti. Dovolme jim skrze své tělo, milé ženy, přijít na svět. Možná právě někdy 40+ je ten požehnaný čas.
A to je moje odpověď na volání žen po mateřství.

P. S. Miluji Tě, synu🤍

Uncategorized