Jíst, meditovat, milovat
V knihách se o něm píše jako o žalu. Bolest, která mě bodne do srdce a oči zaplaví horkými slzami, tichá a silná, co ve vteřině zastaví, paralyzuje, popře všechny radosti a libý pocity, který do mýho života doteď patřily. Vzpomínka na mámu, vědomí, že odešla a už se nevrátí, má sílu rozbíjet mě na kusy. Vnímám, jak její smrt jitří moji hluboko ukrytou úzkost z vlastní smrtelnosti. A vracet se zpátky, složit se do celku, hmoty, vykonat pohyb, vstát, pracovat, žít, vyžaduje úsilí, který se na mně týdny podepisuje. Od jejího odchodu jsem nemocněla, prala se se zablokovanými zády, jaro mi po letech nadělilo slušnou pylovou alergií. A do toho úraz našeho psa, situace, která zamávala s rodinnou konstelací dokonale. Došla jsem do bodu, kdy jsem sotva stála na nohách. Aniž by okolí tušilo. Zredukovala jsem proto povinnosti, zařadila neutrál, pozornost mám jen pro nezbytnosti a i tak to není dost. Vyčerpání par excellence.
Je Velký pátek, velikonoční čas, sedím na balkóně penzionu na Istrii, kam jsme na pár dnů s rodinou zmizeli. Nejlepší nápad mého muže. Zůstat doma a barvit vejce, zkolabuju. Od moře fouká studenej vítr, jsem sama, každý si šel po svým… Je mi samotný hezky. Cítím, že přesně tohle teď potřebuju jako sůl. Být sama, v tichu, spočinout v sobě. Jen nastavit tvář větru a jarnímu slunci a být… Nechat stékat slzy po tváři, když mě zčistajasna smutek navštíví.
Zavírám oči a sama sebe se ptám, co všechno teď kromě ticha potřebuju.
A můj vnitřní hlas bez váhání odpovídá…
Jíst, meditovat, milovat.
Vida. Smysl pro humor mi zatím, zdá se, nechybí.
Nedávno jsem tenhle film s J. Roberts neplánovaně po letech zkoukla. Připojila jsem se k dceři a její kámošce, holky měly chill večer, a dobře jsem udělala. Došlo mi, že si za a) relax mimo plán takřka nedopřeju (místo toho mě můj autopilot vede jet v módu čas využít “smysluplně” rovná se něco přečíst, vymyslet, vytvořit, a ideálně “posunout se!”, tedy rozhodně ne čučet na romantický biják!) a že za b) je to film parádní. Hlubokej ve svý jednoduchosti. Možná přesně tak, jak hlubokej a jednoduchej je život sám. Na pozadí docela banálního příběhu (porozvodová krize hlavní hrdinky) a romantickýho prostředí (cesta kolem světa ve směru Itálie — Indie — Bali) se ukazuje ten jediný funkční přístup, kterak kráčet k vlastní spokojenosti. Mluvím-li za sebe. Cesta k mýmu klidu, spokojenosti a návratu energie. A to je to, o co teď i u mě kráčí. Možná teď potřebuju naplňovat jen tyhle tři “jednoduchý”, leč klíčový potřeby svýho těla. Dobře jíst, meditovat a milovat. Protože je jedno, jaký je důvod krize, jestli řeším konec vztahu jako Julie Robertsová alias Liz anebo bolest ze ztráty. Pokaždé jde o totéž — najít v sobě znovu víru a sílu. Najít kotvu, kterou nám životní tsunami vyrvalo ze dna moře. Zase svůj pevný bod uvidět. A dost možná se ho musíme dotknout ve svým životě úplně prvně. Dotknout se a držet pevně. Bez víry se jen těžko žije. Bez ní jsme závislí na druhých, na příznivých okolnostech, na dětinské představě, že se nám nic nemůže stát. Jen víra v sebe a život je má kotva, motor i kompas zároveň.
Liz se ve filmu vydává na cestu kolem světa. Kdy jindy si to dovolit pradávný sen, když ne teď? A tahle terapeutická pouť ji vede k těm nejzákladnějším prožitkům. K jídlu, meditaci, lásce. Trojlístek potřeb, které potřebujeme kultivovat, abychom skrze péči o tělo uzdravili bolavou a ztracenou duši.
Naslouchám větru od Jadranu, vypasenej racek na střeše protějšího domu očima nehnutě monitoruje okolí, po chvíli se s pronikavým křikem blíží jeho kámoš a společně se vzdalují nad krajinou. V tu chvíli mě zahalí pocit lehkosti bytí. Jo, je to přece tak snadný. Budu-li pečovat o výživu těla, o vitalitu, klidnit mysl a prožívat lásku, mám šanci se zvednout. Šanci znovu uvěřit. Chci, aby se mi se sebou hezky žilo. A druhým se mnou. Protože nikdo nejsme ostrov.
JÍST.
Už pár týdnů zkouším měnit svý návyky. Stres a vleklá únava se mi vpisuje do tváře a bolavýho břicha. Čokoláda proti stresu, margotka na tři kousnutí jako dětská nostalgie, neodmyslitelný dort ke kafi s kámoškou, který brečím na rameno. Tahle terapie cukrem je krátkodobá náplast na duši a opakovaná facka mýmu trávicímu traktu. Plus občasný odložení jídla a následná hypoglykemie a stláskání čehokoliv, co mi přijde pod ruku. Přitom to, co chci, je mít se dobře v těle. Chci mít v bříšku jako v teplým útulným pokojíčku. Pařížský dort a tři kafe denně to nevyrobí. Chci jíst pravidelně, v klidu, teplý jednoduchý jídla, co nezatíží, ale vyživí. Neplést si hlad s chutí a návykem. Nezajídat emoce. Chce to trénink. Chce to bdělost a všímavost. Cíl je jasnej, konat pro sebe a svoje tělo dobro.
MEDITOVAT.
Meditace je opět, voilà!, o pravidelnosti. Meditace je, když všechno kromě mě, jde stranou. Přijet odpoledne z práce, cestou nakoupit, překročit práh domu a vrhnout se na poklízení, vyložit nákup, naplnit pračku, vyslechnout děti, pro svůj wellbeing tak maximálně zapnout kávovar, a frustrovaná dojít k večeru, bez času pro sebe, usebrání se, je cesta k vyhoření. Potřebuju se ztišit, obrátit svůj vnitřní zrak do sebe a jen být. Meditace je další veliká laskavost sobě sama. Protože když se utiším, jsem v míru. Když vědomě dýchám, rozpouštím napětí. Jsem volná, lehká, ale taky pevná v sobě sama.
MILOVAT.
Prožívat lásku je level, který zkrátka je, když předchozí dva principy naplňuju. Tisíckrát prověřeno — napojit se na druhé, být k nim laskavá, můžu, když jsem sama v sobě dobře usazená. Pak ve mně klokotá proud života, empatie, chuť vidět druhé. Touha milovat se s mužem přichází, jsem-li vyživená, uvolněná, ukotvená. Jak pravil Buddha, milovat druhé je odrazem toho, jak milujeme sami sebe. Amen.
Moje drahé rozbolavělé Já,
posílám Ti lásku, pohlazení, výživu, odpočinek, všechno, co jen teď potřebuješ. Buď k sobě laskavé, není kam spěchat…
Petra