O smrti
Útlá knížka, kterou jsem přečetla první dny mé letošní dovolené, ke mně přišla, jak jinak, vůbec ne náhodou. A tím chci začít;)
S kamarádkou jsme začátkem července putovaly Vysočinou a naše společné rozpravy se týkaly kdečeho. Spontánně došlo na téma hřbitovů (naše cesta jimi byla v podstatě lemována), vyměňovaly jsme si naše dětské zážitky a vzpomínky na čas na hřbitově strávený, a taky na to, jak my samy bychom chtěly ze světa odejit. Mluvily jsme o našich představách, přáních, o tom, co rozhodně nechceme a taky o našich úzkostech spojených se smrtí, o smrti jako takové, o osobních zkušenostech z našich vlastních životů. Kráčely jsme rozpálenou letní krajinou, cesta nás vedla lesem i asfaltovými silnicemi přes vesnice s kapličkami a kostely, a v jedné chvíli, právě kdy naše debatní téma humorně eskalovalo sdílením kamarádky o tom, že “do hrobu nikdy!”, jsme na pravé straně silnice míjely ve svahu hřbitov s kostelem. Spontánně jsem navrhla, abychom se šly mrknout, že třeba tenhle kostelík bude otevřený (mé předchozí pokusy byly zatím veskrze neúspěšné). Vydaly jsme se po kamenitých schodech vzhůru ke kostelu, a to úplně první, co jsme nahoře po naší levici uviděly, byl otevřený hrob, jeden muž s motykou uvnitř, v plné práci, hloubící prostor pro rakev a nebožtíka, druhý kopáč mimo hrob, sledující počínání svého kolegy. Obtěžkány batohy a ufuněné výstupem jsme zastavily, na vteřinu zkameněly, vyměnily si mezi sebou pohledy, a tak tak že jsme udržely smích deroucí se ven… Linka naší tematické konverzace tak i po opuštění tohoto více jak symbolického místa přirozeně plynula dál… A dost možná i dál plyne.
Naše putování jsme po třech dnech zakončily u kamarádů v malebném místě, kteří nás vzali vykoupat do lomu. Cestou zpátky řidič Dan ukázal rukou směrem na vzdálené návrší nad městečkem a prozradil nám, že tenhle prostor si kdysi dávno spojil s představou místa, kde by chtěl být po své smrti pochován… Ano. V autě se tak znovu přirozeně rozvinulo povídání o smrti anebo vlastně o tom, co si představujeme, přejeme, chceme, zamýšlíme-li se nad vlastním odchodem… A Danova žena se zmínila o knížce SMRTI NAPROTI, kterou prý zrovna čte, že by se nám taky mohla líbit. Ještě ten večer mi do ní dala nakouknout a za pár dní jsem si ji sama koupila.
Smrti naproti…
Čtení knížky bylo jako další část do celé skládanky… Skládanky s nápisem Život. Jakkoliv čtete o smrti, konci života, loučení, sám život je v celé knize všudypřítomný. Smrt je možná mezníkem, ukončením toho živoucího, proudícího, bod, kdy srdce bytosti dohraje svůj pozemský part, ale zároveň je něčím od života neoddělitelným, něčím, co nám právě dává možnost život v jeho plnosti prožít. Vědomí smrti, která jednoho dne neomylně přijde, nám dává příležitost být plně zodpovědný za svůj život.
Autorka Blanka Hašková čtenáře seznamuje se svým vlastním životním příběhem, sdílí zážitky od svého útlého dětství, kdy byla umírání a smrti přirozeně přítomna v rámci své široké slovenské venkovské rodiny. Smrt v jejím životě nebyla tabu, ale naopak koloběh života doplňovala, utvářela. Autorka popisuje okamžiky jako jsou vesnické zabijačky, zabití králíka či slepice na nedělní oběd, ale i ztrátu psa coby svého blízkého přítele. Situace ukončení života, které zkrátka k životu neoddělitelně patří či patřily a se kterými se nejspíš mnoho z nás osobně setkalo. Sdílí zážitky z loučení se svými blízkými příbuznými, pohřby, události umocněné tradicí, rituály a pospolitostí všech blízkých. Když jsem její autentické vzpomínky završené silným sdílením o odcházení jejího otce četla, zažívala jsem pocit vnitřního klidu. Pocit, že přijímáme-li řád světa s pokorou a v pravdě, a žijeme-li dobro pro sebe i pro ostatní, je i završení pozemského bytí a loučení s tímto světem aktem laskavosti a přirozenosti. Sama často na tuhle skutečnost zapomínám a znovu jsem pak konfrontována se svojí úzkostí s konečností života spojenou…
V druhé polovině knihy je nabídnut jakýsi “manuál”, vysvětlení pojmů, které se tématu konce života, smrti či samotného loučení pozůstalých týkají. Čtenáři je předložena pestrá škála možností a různých pohledů, které ve své teoretické a věcné podobě mohou celé téma polidštit, od tabuizovat, oprostit od dramat a celkově lépe přijmout. Tak jako si čteme a povídáme o narození a oslavě nového života, jež může mít různou podobu, pro kterou se rozhodneme, v téhle knížce si přečteme a různých podobách oslavy konce života, o rituálech loučení, a to nejmenších možných detailů. Není to čtení ani trochu morbidní, ba dokonce ani smutné. Je věcné, patřičné, otevřené, přirozené. Najdeme v něm útěchu i poučení, možnost zamyslet se, zvědomit si svá přání, ale i čas připravit se. Dokud je čas.
Knihu jsem dočetla a usmívala se… Bylo mi dobře. Cítila jsem se uvolněná a obohacená. Vřele doporučuji sáhnout po knížce všem, kteří chtějí svůj život prožit v jeho plnosti a opravdovosti. Jdeme-li smrti naproti, kráčíme životem vědomě a s důvěrou. Touhle cestou chci jít.
Děkuju, živote…