Kdybych byla strom…
… byla bych BŘÍZA.
O tom není pochyb.
Cítím to tak jednoznačně, jako bych břízou prostě byla… Odjakživa.
S břízou mám spojený hluboký spirituální zážitek z dávné meditace a od té doby se mi opakovaně objevuje v mých snech. Kdykoliv mám možnost břízy se dotknout, fyzicky s ní pobýt, udělám to. Je to mocný strom. Strom mého dětství, mého rodného místa. Pastviny a louky, remízky a kopce zvlněného Podorlicka byly lemovány břízami, které dávaly krajině neotřelou krásu. Vidím-li břízu, rozlije se mi po těle důvěrně známý libý pocit. Vzduch najednou zavoní teplým létem, drobné listy se tetelí a voní, bílá kůra je hebká na dotek. A mně se chce schoulit do měkkého podloží, ze kterého bříza vyrůstá, jak do mateřské náruče…
Bříza je mocný strom. Je světlem každého koutu, které znám.
Prvomájové dny jsme prožili s mým mužem na cestách, v moto-sedle dobrých šest set kilometrů, navštívili místa nám milá, jeli krajinou, která je našim srdcím blízká. Já, coby “baťůžek” za řidičem, jsem se kochala dvojnásob. Břízy vůkol… Provázely nás věrně z jihu Čech, Šumavou, Novohradskými horami, Třeboňskem, Vysočinou až domů do placatého Polabí… Tady doma, v Ruseku, jich věru mnoho není, ale já mám svá místa! A jelikož cestování na motorce je o dlouhých hodinách tandemového mlčení, rozjímala jsem dnes o břízách.
Myslím, že jsem se očima potkala se stovkami bílých krasavic, se kterými jsem vedla tiché rozhovory… Mnohé jsem se dozvěděla, něco zůstalo ne zcela dopovězeno v korunách čerstvě zelených stromů… Třeba to, jak definitivně propustit svoji pradávnou jarní alergii na pyl z březnových jehněd. Že jde o autoimunitní reakci, ke které jsem v dětství sama došla a kterou zase jen já sama, vědomě, můžu uvolnit. Mám za to, že i v téhle otázce jsem se o veliký kus posunula a břízy mi láskyplně ukázaly cestu…
A jaký strom byste byli vy?
Anketa u nás doma odtajnila báječnou stromovou family!
Dub, cypřiš, borovice, jabloň a bříza💚
