O třešních, střelnici a holce, která si přála točit „kolo štěstí“
První třešně…
Tetelím se. Léto je na dosah.
Dřív než vloni.
Dřív než kdysi dávno, když jsem byla malá holka.
To se třešně červenaly v červnu. A spolu s vidinou, že se už už blíží prázdniny, to byl pocit blaženosti.
A pak, přesně na konci školního roku, přijela k nám na vesnici pouť. Střelnice, houpačky, řetízák. Někdy i labutě, ty byly boží. Ale hlavně střelnice. Ta mě vábila nejvíc. Něco jako chrám plný pozlátka a kýčovitých lákadel, jenž mi evokovaly až nadpozemskou nedosažitelnost. No a pak samozřejmě taky ti, kterým jsme říkali kolotočáři. Chlápci, co vypadali jak kovbojové, v džínách z tuzexu s hrubými koženými opasky, na nohách špičaté boty, s knírky a napomádovanými vlasy, někdy i klobouky. Jejich ženy byly výstřední, převoněné výraznými parfémy, hlučné a hubaté, rty měly rudé a oči odvážně nalíčené, prsa se jim drala bezostyšně ven z šatů s hlubokými výstřihy.
Kolotočáři si na nic nehráli. K vesničanům se chovali přezíravě, byli autenticky unudění, vyklonění přes pult střelnice apaticky pozorovali fádní dění na náměstí, děti okounějící celé dny opodál. Muži kouřili a plivali obloukem přes náměstí, ženy vehementně převalovaly v puse žvýkačku – co chvíli z ní vyfoukly obří růžovou bublinu, kterou vzápětí pravačkou hlasitě splaskly. Fascinovali mě všichni. Celý ten barevný svět kolem maringotek, domov, který si na kolečkách přivezli do vesnice a který mohl každý z nás místních pár týdnů zblízka pozorovat. Jejich život, křik, kupu dětí, nedělní prádlo vyvěšené na šňůře opodál morového sloupu, psy uvázané u schůdek maringotky. Sledovala jsem je bedlivě. Bavilo mě vytvářet si svoje vlastní představy o jejich životě. Samozřejmě jsem se jich z velké míry i bála. Byli tolik jiní než lidi ze vsi. Jiní vším. A zároveň mě jejich jinakost magneticky přitahovala.
Ráda jsem si představovala, že jsem jednou z nich. Že jsem sebevědomou dívkou s dlouhými řasami a krátkou sukní, co ve střelnici roztáčí kolem štěstí. Ladným pohybem zkušeně láme vzduchovku a pak capartovi na druhé straně pultu potaženého semišem podává výhru, tu míček na gumě, tu chlupatou opičku, žvýkačku nebo papírovou růži. Ve svých představách jsem výhru nabídla každému, i dětem, které snad netrefily špejli s vysněnou hračkou. Podávala jsem příchozím růži z barevného krepáku jako cenu útěchy, navoněla ji silnou voňavkou ze skleněného flakónu, a se spikleneckým mrknutím oka podala návštěvníkovi…
A za pár dní, možná týdnů, kolotočáři odjeli, a náměstí zase na dlouhou dobu zelo ponurou prázdnotou.
Zapomněla jsem na ně do doby, než se za rok znovu začaly na stromech červenat první třešně…
Léto je na dosah. Třešně se červenají a já se vnitřně tetelím. Ten pocit je tu zas.
Snad jen má romantická představa o životě ve střelnici vzala za své.