Minimalismus pohledem Bachových esencí
Když jsem se od redakce časopisu Meduňka dozvěděla téma prvního čísla nového roku, které znělo „návrat k jednoduchosti a přirozenosti“, bezděčně se mi v hlavě začal odvíjet imaginární příběh.
Příběh člověka, který žije v opačném, zrcadlovém nastavení této verze jednoduchosti. Podoba člověka enormně konzumního, materialistického a hromadícího, s potřebou vršit a nabalovat svůj majetek jako hovnivál kuličku. S tím podstatným rozdílem ovšem, že brouk hovnivál svůj majetek – kuličku hnoje – používá jako zdroj potravy, v případě afrických hovniválů dokonce jako nezbytnou mobilní ochranu před horkem! Jeho kulička bývá až padesátkrát těžší, než je on sám a unikátně ji využívá jako útočiště, kam může vylézt z rozpáleného písku. Což se o člověku z mého příběhu říci nedá, hromadění jeho kuličky nemá onen sebezáchovný důvod. I když? Jeho množení věcí, chronické nakupování nových předmětů, oblečení, ale taky třeba lpění na věcech starých, které mu povětšinou dávno neslouží, má veskrze iracionální důvod. Prostě takový „sysel“. Znáte takového člověka? A jak byste o něm případně smýšleli? Jaké jsou pohnutky jeho potřeby „hromadit“?
A kdybychom se sami sebe zeptali, zda tíhneme k jednoduchému způsobu života, jak asi odpovíme?
Vystačíme si v šatníku se základními kusy oblečení nebo nám skříně přetékají novými a dalšími trendy kousky a těch starých se nehodláme zbavit?
Jak vypadá naše spíž? Máme ji zásobenou potravinami, které pravidelně doplňujeme, vystačíme si se základními surovinami či nakupujeme do zásoby, hromadíme polotovary a lednice je na první pohled nadbytečně naplněna všemožnými pochutinami?
Chodíme si půjčovat knihy do knihovny nebo si doma vytváříme svoji obrovskou soukromou svatyni knih?
A co náš byt, dům, interiér našeho domova? Máme tendenci k minimalismu a funkčnosti či si potrpíme na zaplněné prostory, zdi a police překypující předměty, obrazy, suvenýry, porcelánem a artefakty všeho druhu?
Každý máme své potřeby a také svůj vkus. Každý máme navíc své konkrétní podmínky, v garsoniéře se dvěma dětmi může rodina sotva naplňovat minimalistické pojetí života. A především, jen my sami víme, co nám ve výsledku dělá dobře, co potřebujeme k tomu, abychom se ve svém prostoru a ve svém životě cítili dobře a přirozeně. Co nás dělá spokojenými.
Já sama jsem spíše zastáncem oné jednoduchosti. Mnoho věcí kolem mne ve mně nějak podvědomě vyvolává chaos a neklid. Mnoho věcí mi evokuje i větší potřebu úklidu. A já potřebuju mít kolem sebe uklizeno. Jednoduchý a uklizený prostor kolem mne mi přináší klid uvnitř mne. Právě onen minimalistický přístup, méně věcí, volný prostor, jednoduchost až strohost mi dává pocit svobody, volnosti k nádechu. Samozřejmě, ne vždycky je reálné naplnit moji představu, nicméně, směřuji k ní.
Moje malá pracovna mi skýtá značně omezený prostor a já jej holt využívám takřka do posledního centimetru. Tady se i s láskou obklopuji obrázky, darovanými dekoracemi od mých dětí, tady mi knihy přetékají ze stolu. Jinak ale nemám problém zbavovat se věcí, které mi už neslouží. Dělá mi dobře na duši protřídit šatní skříně, rozloučit se s oblečením, které nenosím. Netrpím výčitkami, že jsem marnivá a nešetrná, naopak, s radostí posílám pro mě zbytné kusy dál do světa. Čas od času proberu i šuplíky v kuchyni, v pracovně, očima projedu knihovnu a třídím i tady. Netrpím myšlenkou „co když se mi to ještě bude hodit?!“ Navnímám-li chvíli, že už věc dlouho nadbytečně leží, bez užitku, nepřináší mi radost, emoci, a zabírá prostor, šup! loučím se s ní. A v neposlední řadě, s vervou se zbavuji předmětů rozbitých či polo rozbitých, čekajících na svůj potenciální comeback.
Má životní zkušenost mě jasně vede k rozpoznání toho, zda je comeback těchto nefunkčních předmětů vůbec reálný. Přiznávám, pro mé okolí může být někdy tenhle můj přístup až příliš radikální, zejména týká-li se prostor společných, rodinných. Ano, tam se často vedou debaty a tvoří kompromisy.
Je jisté, že to, čím se obklopujeme, v jakém prostoru žijeme, odráží nás samotné. Naše prostředí, jenž si sami utváříme, to jsme vlastně my samotní. A když o tom nyní přemýšlím, jsou to charakteristiky nejspíš poměrně dané. Formováni výchovou, prostředím, ale nepochybně i geny, jsme zkrátka došli k výslednému nastavení. Líbí se nám to či ono a jako bychom před tím nemohli – navzdory módním trendům a stylům, navzdory občasným myšlenkám „zkusit to jinak“ – utéct. Občas slýchám z úst svých známých, že by chtěli umět uklízet skříně jako já. Zbavit se starých krámů, netrpět pocitem, že se to nedělá. Že i stará věc přece ještě někdy může posloužit. Občas se mi kamarádka svěří, jak se pustila do úklidu své garderoby, s cílem vytřídit staré oblečení, a ve finále nevyřadila ale vůbec nic. Protože „co když si to ještě někdy vezmu na sebe?!“ Znám ženy, které jsou posedlé nakupováním oblečení a kuchyňských přístrojů, jakkoliv už nové věci nemají kam ukládat. Ty starší věci pak končí v krabicích, protože zbavit se jich odmítají. A právě tady, cítí-li v sobě člověk rozpor, vzniká místo pro možnou vnitřní práci. Podívám-li se na téma optikou Bachových květových esencí, je opět zapotřebí upřímně nahlédnout „za oponu“. Tedy zjistit, co se v člověku děje, jaké jsou jeho pohnutky, motivace, jaké je jeho vnitřní prožívání.
Esence vhodná v situacích, kdy člověk lpí na všem minulém, kdy neumí pustit staré věci (onen příklad, kdy nejsem schopná odložit ze šatníku staré oblečení) je esence zimolezu. Člověk je s minulostí, tedy s předměty, které s ním kráčí životem, silně spojený a prožívá vnitřní lítost. Ve vztahu ke svým starým věcem jej poutá silný vztah, který je pomyslně silnější než jeho bytí v přítomnosti. Člověk je svým způsobem rigidní a brání se změně. Zimolez kozí list vede do přítomnosti, učí přijímat a realizovat změnu.
Zmínila jsem zde pocity viny, které se často pojí s představou zbavit se starých věcí. Tady se nabízí esence borovice. Prožíváme-li vůči sobě vinu, výčitky svědomí, esence borovice nám dodává schopnost hlubokého porozumění pro naše bytí, pro lidské city, schopnost sebe akceptace.
A do třetice k tématu hromadění, kdy neumím říci starým věcem NE – esence zeměžluče. Napadá mne v souvislosti se silným rodinným vzorcem, který podvědomě žiji. Možná to znáte – „v naší rodině se vždycky šetřilo“, „u nás se staré věci nevyhazují“ případně ono okřídlené „to se ještě může hodit!“. Tohle jsou velmi silné mantry našeho života a pokud si jejich existenci a původ nerozklíčujeme, jsme lapeni. Esence zeměžluče lékařské nám pomáhá směřovat k vlastním vnitřním cílům, říci Ne tomu, co nám neslouží, jednoduše – být autentičtí.
Pokud bych se setkala s člověkem typu „hromadím, nakupuji, obklopuji se věcmi a vadí mi to, přerůstá mne to, nechci to“, mapovala bych s dotyčným téma hojnosti. Jeho definici hojnosti. Kdy se cítí být dostatečně saturovaný. Jaké emoce prožívá, dopřává-li si další dávky hojnosti. A jak vypadá jeho ne-materiální život. Vztahy. Sebehodnota. Téma jeho hodnot obecně. Budu-li velmi odvážně spekulovat, například použiju-li onen smyšlený příběh, který jsem popisovala v úvodu tohoto článku, příběh člověka s kuličkou hovnivála, nabízí se mi opět několik květových esencí.
Sveřep větevnatý, esence pro člověka, který je ve svém nejhlubším nitru nespokojený a nenaplněný. Jako by nemohl najít svůj životní cíl, svoje poslání. Hromadí a množí, aby zaplnil prázdnotu.
Poupě jírovce – vždy a pokaždé, máme-li za to, že se nám nedaří měnit vzorce našeho chování. Poupě jírovce jako esence učení se, máme-li tendenci opakovat chyby, pokud stále nejsme sto poučit se z předchozích situací. Taky esence, opakujeme-li převzaté vzorce. Život nám hází k nohám podobné situace a my se k nim stále dokola pořád stejně vztahujeme. S výsledným neuspokojivým pocitem.
Na závěr zmiňuji květ z mých nejmilejších, Bachovu esenci vlašského ořechu. Jsem-li v situaci, že vím, už už se chci změnit, chci to jinak, vím dokonce jak to chci, jen potřebuji ono pomyslné vykopnutí ke změně, pak je ořech skvělým pomocníkem. Ať už chci změnu ve smyslu „dávám zelenou jednoduchosti, končím s přebytkem“ anebo „dávám sbohem starým věcem, jenž mi neslouží“, ořech nás v našem záměru povede. Základem ovšem je – rozhodnout se.
Bachovy květové esence pomáhají tam, kde je třeba. Lidská psychika a emoce se propisují do celého našeho bytí a „bachovky“ nás mohou podporovat i v tématech na první pohled veskrze racionálních a hmotných. Vždy jde o naše vztahování se ke konkrétním věcem, situacím a s tímto sebeprožíváním můžeme pracovat právě užíváním vhodných květových esencí.
Publikováno: Meduňka 1/24, str. 15–17