Bože, jak ten mi pije krev!
Přemýšlím-li o Bachových esencích v souvislosti s tématem krev, ihned mi v mysli naskakuje žena, která ke mně před nějakým časem přišla pro květové esence. Čtyřicetiletá brunetka, perfektně upravená, sportovní typ, velmi komunikativní a velmi… nahněvaná. „Bože, jak ten mi pije krev!“, tiše cedila mezi zuby a hlas se jí znatelně chvěl, když mi vyprávěla o svém šéfovi, se kterým tráví takřka celé pracovní dny ve firemní kanceláři. Větu o krvi během konzultace zopakovala několikrát. A jako kdyby své tvrzení chtěla zpečetit, krev se jí při výroku vlévala do jejího krásného pěstěného obličeje, takže bylo evidentní, jak silně emočně s ní její pracovní vztah s nadřízeným kolegou hýbe.
Věřím, že většina z nás důvěrně zná onen popisovaný stav, pocit, že nám někdo pije naši vlastní krev. Neboli kratší či delší dobu nás „vysává“, popouzí, rozčiluje svým jednáním. Proč vlastně připodobňujeme tento veskrze nelibý pocit představě úbytku krve, jenž nám způsobuje někdo druhý? Kde se vzalo ono rčení „pije mi krev!“?
Mám za to, že nic než přirozená lidská intuice trefně nacítila, co se v takových situacích v našem těle, potažmo v naší psychice, děje. Respektive, co se děje na té jemněhmotné úrovni našeho těla, tedy s našimi emocemi. Duchovně právě krev totiž symbolizuje radost, která volně proudí v našem těle. Je-li naše radost dlouhodobě blokována, její tok naším tělem je z různých příčin narušen, blokován, pak nejen že prožíváme emoce na opačném pólu zmiňované životní radosti, ale následně naše fyzické tělo začíná stonat. Jsme-li zatěžkáni vztahem s člověkem, který nás permanentně vychyluje od stavu rovnováhy, „blokuje nám radost“, pak správně vnímáme, že nás, v přeneseném slova smyslu, ubývá právě na této, pro lidský život nezbytné, tekutině. Na krvi.
Nerozpoznáme-li včas, že je naše základní emoce blokována a nic pro její obnovu neuděláme, ano, naše fyzické tělo, naše tělesná schránka začne časem vykazovat známky nemoci. A nezřídka právě na úrovni krve. Dochází k patologiím krevního tlaku, v cévách mohou vzniknout sraženiny, které cévy ucpávají, hrozí zvýšené riziko zdravotních komplikací jako je infarkt či mrtvice. Tělo může vysílat varovné signály ale i v podobě mnohem „banálnějších“ projevů, jako je zvýšená únava, aniž by pro ni byla nějaká objektivní příčina, enormní spavost či naopak nespavost, přecitlivělost na podněty, podrážděnost, bolesti hlavy a další. Tělo nás varuje, že naše radost, hnací motor pro náš život, tělem nedostatečně proudí. A pokud mu dostatečně nasloucháme, můžeme sami sobě účinně pomoci.
Vrátím se k ženě na začátku mojí úvahy. Její „rozhořčení“, kterému při konzultaci dala zdravě průchod a autenticky jej vyjádřila, bylo totiž opakem jejího běžného mezi kolegiálního jednání. Šéf ji popouzel, iritoval, jeho chování v ní vzbuzovalo škálu emocí od hněvu, vzteku až po pocity méněcennosti a pochyby o sobě samotné. V jeho přítomnosti ale své pocity zcela potlačovala. Její nadřízený v podstatě netušil, jak se ona pod jeho vedením cítí. V práci byla vnímána jako spolehlivá, výkonná, vždy týmová hráčka. Občas se asertivně zasadila o drobné změny, šlo-li o obecný prospěch, sama za sebe se však neuměla postavit. Vykonávala například práci za nemocnou kolegyni, cítila se přetížená zodpovědností, navíc jí přišlo nespravedlivé, že šéf věčně nepřítomnou kolegyni donekonečna omlouvá, přesto, nikdy se proti tomu nahlas neohradila. Tématem práce, resp. vlastní nespokojenosti žila poslední rok 24/7, myšlenky na kolegovo chování ji zcela pohltily, večer nemohla usnout, v hlavě se jí opakovaně obehrávala každodenní frustrace. Po čtrnácti letech se vrátila ke kouření.
Na radu známé přišla za mnou, aby vyzkoušela „bachovky“.
„Už nemůžu, musím se vzchopit“, uzavřela svůj monolog a do očí jí vstoupily slzy. Okamžitě si je setřela hřbetem ruky a omluvně se usmála. „Vidíte, vždyť já už i kvůli tomu brečím“, podotkla lakonicky. Ona, vždy silná, vždy nad věcí, vždy ta, na které by se dalo dříví štípat.
A tak jsme spolu postupně rozplétaly klubko emocí, které se za výrokem „ten mi pije krev!“ skrývaly. Její strach přiznat si vlastní limity, vlastní zranitelnost. Potřeba být tou, co vše zvládne a vše vydrží. Potřeba vždy a všem vyhovět. Potlačování vlastní identity. Výčitky svědomí. A ve výsledku hněv na sebe samotnou. Městnané napětí, pocit, že už už vyletím z kůže. Cigareta jako naučená reakce na stres, později na úzkost a smutek. Navenek byl pro ženu „problémem“ její náročný nadřízený, ve skutečnosti jí však on pouze zprostředkovával, ukazoval na to, co ona sama neměla vnitřně zpracováno. Otevíral u ní téma zdravých osobních hranic, lpění na stoprocentním výkonu, perfekcionalismus, neekonomické plýtvání vlastních sil. Na tyto jednotlivé emoční stavy jsme pak sestavily osobní směs Bachových esencí, které ženu zdárně podpořily v jejím záměru. Chtěla znovu vnímat proud radosti a vnitřního klidu ve svém těle. Mimochodem, její kolega záhy z firmy odešel a ona nastoupila na jeho pozici. Po čase mi poslala hlasovou zprávu a zněla spokojeně. A velmi přiléhavě a vědomě poznamenala, že kolega z práce určitě odešel proto, že pro její osobní posun už vykonal všechno, co bylo třeba. Inu, naši andělé strážní na sebe berou nejrůznější převleky a kostýmy…
Publikováno:
Meduňka, 04/2023, str. 22 — 23