Přechod na střední…

Dcera dnes ráno odjela do města na přijímačky “nanečisto”… S bolestí v krku, slabá a unavená, přesto odhodlaná “zkusit to”. Připravuje se už týdny, měsíce. Matika, čeština, průběžně testování ve škole i doma. Sleduju, jak tohle téma docela pohltilo její život. A marně vzpomínám na ty svoje přijímačky na střední…
Nevybavuji si čas, který bych takhle intenzivně a systematicky věnovala přípravě. Je to už dávno, vzpomínky se občas slévají a vytrácí a vybavují se mi jen pocity. Pocit, že jsem to dvakrát neřešila. Asi jsem vsadila na to, že doteď mi mé znalosti na dobrý výsledek stačily. Asi byla jiná doba, méně tlaku, lehčí testy, asi i méně dětí hlásících se na střední školy. Chodilo se běžně i na učňáky, které, mám pocit, pomalu z povrchu zemského mizí… A taky naši rodiče tak trochu mimo hru. Nevím. Možná mix všeho.
Víc, jak písemné zkoušky, jsem řešila talentovky. Týdny jsem se například učila výmyk. Nechutný prvek na hrazdě, který byl vstupenkou na střední pedagogickou školu. A taky přemet stranou a šplh na tyči. Dřela jsem se v sokolovně vedle domu, kde jsme bydleli, pod vedením mé tělocvikářky ze základky. Nešlo mi to vůbec. Talent nikde, jen dřina, a výkon sotva průměrný. Dřela jsem a byla nervózní, jak to zvládnu. I tak jsem to nakonec dala s uspokojivým výsledkem a byla přijata… Abych se další čtyři roky trápila s tělocvikem, pro který mi shůry nebylo dáno… Ale opět jsem to dala… Abych pak odmaturovala s vyznamenáním a v mateřské škole nikdy nepracovala. Má cesta šla jinam, bez ohledu na to, co jsem si možná ve čtrnácti patnácti představovala… Přesto jsem později roky pracovala s dětmi, byť odrostlejšími. Výmyk bych už sotva dala, dětem se věnovat mi šlo z mojí podstaty, ne pro moji ohebnost a sílu paží na hrazdě.