Šedivé pondělí
Do béžovo-bílé kuchyně mezonetového bytu se opírá ranní slunce a Karel se zalíbením sleduje svoje čtyřletá dvojčata. Holčičky vypadají takřka stejně, jenom Linda je o fous baculatější /celá po mně!, usměje se Karel v duchu/ a ďolíček ve tváři má na pravé straně. Luise naopak zdobí šibalský důlek levou tvář. Holčičky jsou Karlovou pýchou, vrcholem jeho životní kariéry, jak s oblibou přidává k dobru ve společnosti. Coby padesátník zplodil dcery, co na tom, že vznikly ve zkumavce, na jeho mužství a genetickém otisku to neubírá ani Ň. Koneckonců, není to tak trochu trend dnešní doby? Pravidlo jednadvacátého století? Životní styl úspěšných mužů a podnikavých žen, kteří k rozhodnutí mít potomky došli s nabitím zralosti a – především — zodpovědnosti? Ne, oni s Martou nejsou žádná jelita, jsou spolu přes deset let a vždycky věděli, co chtějí a kam směřují. Věnovali se sami sobě a práci. A děti nakonec mají, Martou vysněné, a rovnou dvě. Vyšlo jim to, tak, jak chtěli.
Holky dopíjejí kakao, hodiny ukazují 7:48, čas tak akorát vyrazit. Školka zavírá o půl deváté, což Karla neuvěřitelně vytáčí, nesnáší, když musí o vstup do budovy žádat zvoněním jak nějaký služebníček. Holt, musíme to dnes, jahůdky, stihnout!, mrkne na obě laškovně. Je pondělí a Martě slíbil, že jednou týdně odveze děti on. Ona si ráno pospí a udělá si den pro sebe. Kosmetika, řasy, vlasy, nehty, má toho hodně, zrovna včera večer mu vypočítávala všechny svoje aktivity, které vedou k dokonalému výsledku. To musí Karel uznat, Marta je kočka, baba s velkým B, na čtyřiačtyřicet rozhodně nevypadá.
„Můžeme mamince zamávat?“, žadoní holky unisono, když už jsou konečně připravené k odchodu, a do toho jako na potvoru zvoní telefon. Matka. To snad ne. Karel pokyne holkám na znamení souhlasu a se vztyčeným ukazováčkem u pusy je instruuje, aby mamince opravdu jen symbolicky zamávaly a byly jako myšky. Jakoby to snad šlo, jako myšky.… Utišit tyhle dvě dračice, co jim každé ráno vtrhnou do ložnice a spolehlivě v jedné vteřině všem naplno odstartují den, je docela nápor.
Holky demonstrativně po špičkách stoupají do patra, s miniaturními růžovými batůžky s hlavami duhových jednorožců na zádech vypadají na točitém nerez schodišti jako z reklamního časopisu. Karlem při té podívané na vteřinu projede ten silný libý pocit, ale ruší ho telefon, který neúprosně vyzvání a vibruje. Pohlédne na něj a mámě automaticky odešle navolenou zprávu. „Nemohu mluvit, ozvu se později.“ Sorry, máti, na tebe teď vážně nemám čas, pomyslí si a blahořečí téhle vymoženosti vyhnout se rannímu hovoru s matkou, aniž by ji musel zpravovat o svých důvodech. A pro jistotu vypne zvonění.
Nahoře se v tom okamžiku ozve tlumené bouchnutí dveří, Karlovi se zdá, že snad slyší pláč, holčičky brečí?, proboha, co se to tam děje?? To už se ale obě vrací, jedna za druhou opatrně sestupují po schodech, pevně se přidržují zábradlí, vypadají vyděšeně, fňukají a Karel sotva rozumí jejich vzlykajícím monologům.
„Co se stalo?“
„Maminka spí a má divný vlasy!”
„Jaký vlasy?“, zírá na ně Karel a bere schody nahoru po čtyřech.
Marta leží na boku, holky ji překvapivě neprobudily, zachumlaná do saténového povlečení, které splývá s barvou jejích vlasů. Má je úplně šedé.
Panebože, co to má znamenat?? Karla se zmocní nečekaná úzkost. S pusou pootevřenou v ryzím údivu zírá na svoji ženu, která nevypadá jako jeho žena, ale jako její o dvacet let starší kopie a vůbec neví, co má tohle, do prdele, znamenat!! Marta vypadá jako jeho tchýně! Dej jí pámbů věčnou slávu! Kdyby Marta neměla vlasy dlouhé po ramena, a samozřejmě mladší tvář, Karel by se vsadil, že v jejich posteli leží Martina matka! Kde je jeho blonďatá Bond Girl?!
Ze zdola se ozve volání holek a Karel se zhluboka nadechne. V odraze zrcadla na protější stěně vidí sám sebe, jasně, on je šedivý jak stepní vlk, aby ne, žije s tím už dobrých dvacet let! Po dovolené na Malorce je ještě pořád dohněda opálený, světle modré tričko Lacoste mu kopíruje jeho nemalé břicho, které naučeně, avšak bez zjevného efektu, zatáhne. Marta se v tu chvíli ze spánku zasměje a zamlaská a jako kočka převalí na druhý bok. Nahý zadek jí vykoukne zpod deky. Šedivé vlasy jí teď obtočily tvář. Karel si přijde v koncích. Do hajzlu, to je jako nějakej vtip??, chce se mu nahlas vypustit páru, ale místo toho potichu zavře dveře.
Telefon v kapse mu zavibruje, po chvíli přestane a tentokrát krátká vibrace oznámí přijatou zprávu.
Holky na něj čekají u vchodových dveří, ještě pořád trochu vyděšené, a Karel je obě obejme.
„Mamince se jenom smyla barva na vlasy. Nic se neděje!“, utěšuje je rádoby zvesela a ony to, zdá se, berou. Karel si ale není jistý vůbec ničím a chlácholením holčiček překonává sám sebe. Včera večer měla Marta svoji hřívu platinovou, ano, možná s lehkým odrostem, jak mu koneckonců sama sdělila. Proto ta dnešní plánovaná návštěva kadeřnice! Je to snad nějaký vtip? Skrytá kamera? Hraje to na mě Marta? Neměl jsem ji přece jen probudit?
V autě se snaží uklidnit, nádech, výdech, myslí na to, co je třeba udělat teď a tady, kontroluje čas, naštěstí stíhají. Holčičky na zadním sedadle nezvykle mlčí, ale on nemá sílu je rozveselovat. Sám by potřeboval vzpruhu, ránu mezi oči, studenou sprchu, aby se probral a nic z toho, co viděl, nebyla pravda.
Parkoviště u školky už je poloprázdné. Paráda, aspoň něco. Holky vzorně pochodují na svoji osmihodinovou šichtu s vrstevníky, drží se ho za ruku každá z jedné strany. Karel si ale připadá, že ony vedou jeho. Ve dveřích se potkávají s několika ženami, co už svoje potomky předaly. Karel je netečně míjí a uvnitř sebe vnímá, že i tady je něco špatně. Náznakem procházející matky pozdraví, nezmůže se na víc než na drobné zamumlání pozdravu, ženy se většinou letmo usmějí…, ale co jen je tu jinak?? Ty ženské dnes vypadají prostě jinak! Jako stařeny! Vlasy! Všechny ženy mají stejné vlasy! Připadá si jak na gerontologickém oddělení! Proč?? Copak jsem se zbláznil?
Učitelka ve třídě Strawberries vypadá o dekádu starší, krátký sestřih na kluka měla tutově naposledy hnědý, tmavý, co já vím?, rozhodně ne šedivý jak myš! Usmívá se střídavě na něj a na holky, ty trochu rozpačitě podávají své Miss Katy ručičku, tátovi vlepí pusu a Goodbye Karel, see you tomorow!!, zařehtá se zestárlá pedagožka, která ještě včera vypadala na svých třicet max. Karel z baráku vyklopýtá, ani neví jak.
Měl by jet do firmy, ale na to teď nemá ani pomyšlení. V kapse mu zabrní mobil, a on usedá na první lavičku, která se mu připletla do cesty. Zapaluje si cigaretu a intenzivně potáhne nikotin.
Otevírá zprávy. Všechny od matky.
Kajo uz to vis?
Kajo co Marticka??? Hned jsem si na chudinku vzpomnela!
Zapnete si televizi!
Sotva tu změť zpráv přelouská, telefon opět zavibruje a Karel bezvládně hovor přijímá.
Z matky se valí otázka za otázkou, jako vodopád.
„Víš to? Jak to, že to nevíš?“, zní až skoro vyčítavě. Vzpětí se ale začne smát, hlasitě, skoro se kucká smíchy!
„Tak ty to nevíš? Všem zmizely barvy na vlasech! Teda ženským, co si vlasy barvily! Je konec! Už žádný barvení, ani šminky, nic!“
Karel se nadechne, ale neví co říct. Místo toho se mohutně rozkašle.
„Ani umělý prsa, Kájo!“, zvolá matka skoro triumfálně.
„Cože??“, zachrčí Karel a v myšlence se mu mihnou Martiny nové silikony. Loňský dárek k narozeninám. Znovu si řádně potáhne z cigarety.
„Jsi tam, Kájo?“, slyší naléhavý tón matky a při tom očima začíná bloudit kolem sebe, kde tu a tam projde skupinka lidí, žena s kočárkem… Dvě dvacítky s vykrojenými šortkami, jejich vlasy jsou přirozeně plavé, alespoň má ten pocit, žena s kočárkem vypadající snad na šedesát, mohutný zapletený cop má skoro bílý, popelavou tvář… Matka nebo babička?? To je peklo, napadne Karla, zatímco žena usedá na vedlejší lavičku a přikládá si mimino k prsu.
„Máti, proboha“, skoro prosebně zašeptá Karel, „co se stalo? Proč?“
„No já nevím, Kájo, něco se stalo, kdo měl na sobě něco umělýho, je to pryč! Prý návrat k přírodě! Ekologie! Je toho plný město, celej svět! Ráno to hlásili v rádiu i v televizi! Paní Borhyová je úplně šedivá, hrůza!“
„Borhyová…“, zopakuje Karel apaticky a znova si silně potáhne z camelky. Vzápětí se rozkašle, není sto odpovídat matce, která na druhém konci mluví, místo toho lape po dechu, plíce mu stávkují, telefon mu padá z ruky na zem, má pocit, že se udusí, předklání se a marně se snaží chytnout dech, pustit kyslík do plic.
„Karle! Karle, slyšíš mě??!!“
Marta se nad ním v posteli sklání, drží ho za obě tváře: „Strašně s sebou házíš, miláčku!!!“
Karel vytřeštěnýma očima zírá na Martu a zpocenou dlaní se dotkne jejích lesklých blonďatých vlasů.
Publikováno:
Maximum, podzim/2019, str. 42 — 43
