Mateřství

Před jedenácti lety jsem porodila syna. Přišel k nám, když mi táhlo na čtyřicítku a já se s tím musela vnitřně sama trochu popasovat. Věk mi nebyl překážkou; prvorozenou dceru jsem přivedla na svět v pětatřiceti a přes všechny neveselé okolnosti, které jsem tou dobou prožívala, to byla ta největší radost a požehnání. Měla jsem ale za to, že Sofinka je a bude mé jediné dítě, že další miminko už nebude, jakkoliv jsem kdysi snila o rodině s několika dětmi. Avšak – stalo se. Neplánovaně, v relativně krátkém vztahu s mým novým partnerem. Rovnala jsem se se svojí obavou, jež byla mojí součástí díky předchozímu, pro mne bolavému, vztahu. Potřebovala jsem se otevřít důvěře, že i po “nevydařeném” partnerství mohu žít naplněný a spokojený život s novým mužem, že mohu být znovu mámou a vytvořit dítěti láskyplné zázemí.
Jsem šťastná, že syn na svět přišel a ukázal mi, jaký potenciál tu pro mne byl a je.
Pravda – možná jsem pak byla v mateřské škole nejstarší maminkou, a na základce to není, věru, jinak… Ale to je v kontextu bytí kosmetický detail. Být mámou syna beru jako dar, být padesátiletou mámou jedenáctiletého syna beru jako dar s přidanou hodnotou. Tou je vědomí, že příroda je jeden veliký zázrak a jde si svojí cestou. Dnes jsem happy, že jsem přírodě důvěřovala