Někdy potřebuju křičet
Poslední lednovou sobotu jsem měla premiéru na skialpech. Čekala jsem trápení, má kondička je bídná, opak byl ale pravdou! Sobota na zasněžených horách byla povznášející, místy se nám ukázalo i slunce, lyže mě, na rozdíl od běžek, poslouchaly, a já, chronický zmrzlík, se pohybem nečekaně i zapotila! Skialpy mě ve výsledku potěšily a nadchly víc, než jsem čekala…
Když se cesta, po které jsme s mužem stoupali ku Černé hoře, poprvé svážila a došlo na mírný sjezd, začala jsem spontánně ječet. Ano, přiznávám, dělám to. Trochu ječím, když jedu z kopce. Taky na ledu na bruslích, když se na ně jednou za uherský rok postavím, anebo při skoku ze skály do vody. Ječím v situacích, kdy nemám pohyb úplně pod kontrolou a hrozí mi pád (což je v případě např. skoku do vody v podstatě nevyhnutelné – o to víc ječím!). Když se bojím, když překonávám sebe sama. A i tady, na horizontu, kdy se cesta mírně naklonila dolů a já se hůlkami odrazila kupředu, se mi spontánně z hrdla vydral výkřik. S jekotem jsem kopírovala nakloněný terén, nohy zpočátku vibrovaly nejistotou, neznalé dynamiky lyží s tuleními pásy… Muž přede mnou, já za ním, vzrušená, zda s sebou neseknu, zda probůh nevjedu do vyfrézované běžecké stopy.
Jedu, ječím a muž s nechápavým výrazem: “Proč řveš? Neječ!”
“Proč?? Já musím!”, třeštím oči a směju se bezradně.
Pohledem vnímám mužovo podráždění z mého počínání, nepatrný závan naštvanosti na moje chování. “To ti přece vůbec nepomůže!”, reaguje, kroutí nechápavě hlavou a ujíždí vpřed, sportovně, ladně, sebevědomě.
A já poslušně umlkám, ovládám trému a zvládám svůj první kopeček. A nakonec si bezděčně zvesela prozpěvuju, jak svištím terénem. V těle cítím radost, sílu i odvahu. A napadá mě, že jekot jsou moje emoce projevené nahlas. Je to špatně?
Hlasitý zpěv je moje autentická radost, stejně jako slzy, které mi tečou po tváři, když jsem dojatá. To je taky nevhodné?
Proč to muži vadí? Proč se vůči jekotu vymezil?
Proč nám lidem vadí emoce?
Proč nás často irituje pláč druhého, projevený strach, sténání…?
Proč se po mně lidé otáčejí s výrazem nepochopení, když se v kině směju na celé kolo?
Mám za to, že projevovat emoce jsme si zakázali. Někdy dávno, v dětství, v naší minulosti, jsme došli k přesvědčení, že plakat je slabost. Že hlasitě projevená radost je fanfarónství. Když jsme jako děti zakňourali nad bolístkou, byli jsme okřiknuti, umlčeni, případně dostali přidáno, “abychom měli pořádný důvod kňourat.” Znáte?
Emoce se nesměly projevovat, zvláště ty ne-radostné. Co na tom, že to nebyl problém nás dětí, ale našich rodičů, vychovatelů. Ti na ně neuměli reagovat, nenaučili se to, proto v konfrontaci s nimi apelovali na jejich potlačení. Místo akceptace a podpory se nám často dostalo ponížení, naše projevené emoce dostaly nálepku něčeho nevhodného, společensky nepřijatelného. A my tomu uvěřili, jako kdysi naši rodiče. A před nimi ti jejich… Projevit emoce se stalo nežádoucím, obtěžujícím. A tak v dětství náš organismus zvolil důmyslnou strategii, kterak se vyrovnat s nepřijetím – zablokoval emoce. Zakázali jsme si plakat i hlasitě se radovat. Proto je pak tolik “dráždivé” setkat se s emocemi druhého. V blízkosti toho, který si je dovolí navenek prožívat, se totiž hluboce dotýkáme našeho vnitřního nedostatku. A i když ve skrytu duše možná silně zatoužíme po vlastní autenticitě, po možnosti uvolnit se ze starých okovů, raději pohaníme toho, jenž nám to svým svobodným projevem připomněl…
Nezlobím se. Rozumím. Tohle se děje věky věků… Tuhle červenou nit si táhneme napříč generacemi. A každou další máme možnost o krůček ve svém vědomí vyrůst, pochopit, měnit své postoje a svoje životy. Můžeme být autentičtí. Jsem vděčná, že můžeme. Můžeme, protože máme sílu. Máme prostor. Žijeme v době relativního blahobytu, neřešíme existenční problémy, bídu a utrpení, kruté časy, kterými si prošli naši předkové. To oni pro nás vytvořili podmínky k duchovnímu růstu, možnosti k seberozvoji, cestu k sobě samým. Za tenhle nevídaný luxus cítím vděk, jenž patří všem “mým “ přede mnou. Naše děti můžeme učit to, co jsme sami zpracovali a pochopili. Už je umíme obejmout. Nechat je vyplakat. Respektovat jejich emoce. Podpořit je způsobem, který ony potřebují. A který je možná na hony vzdálený té naší, dávné potřebě malého dítěte. Žijeme v tomto ohledu nádherné časy.
Na konci toho mírného kopce na mě muž čekal. Cesta se zde křížila s další a my se vydali vpravo, opět vzhůru do kopce, stoupali jsme krok za krokem… Studený ostrý vzduch štípal do nosu, a úplně nejvýš, pod Černou horou, se strhla metelice, mlha schovala okolní krajinu, mokré vločky nám padaly do svařáku u horské boudy. Horké víno bylo nad očekávání skvělé. Ostatně jako tenhle celý výlet.