Venezia
Moje benátská premiéra. Léta nám tahle evropská perla unikala, vždycky o fous. Opakovaně se “děly věci”, drobnosti, které nám ve společné cestě za italským skvostem zabránily. No a teď, aniž bychom nakonec tenhle směr plánovali, stalo se.
Ve středu před odjezdem mi má známá v knihkupectví (pořizovala jsem nám audioknihu na takřka 10h cestu autem) popřála hodně štěstí na cestu a dodala — “Tak jsem zvědavá, ke kterému táboru návštěvníků budete patřit — Benátky se prý buď hodně líbí nebo jsou zklamáním.”
Neměla jsem veliká očekávání. Obrázků a videí z “města na vodě” jsem viděla nespočet, komentářů od návštěvníků slyšela zhruba stejně tolik a k tomu info z wikipedie plus retro vzpomínka mého muže mi byly dostatečnou přípravou k návštěvě slavného místa.
Smutek se nedostavil. Benátky mne uchvátily tím, jak jsou jiné. Neopakovatelné. Jejich dvojníka bych v zásobě měst, která znám, nenašla. Nesplynou mi s žádným jiným městem, protože jsou prostě unikátní. Na vodě.
Vůbec nechápu, jak město vyrostlo ve svoji současnou podobu, z původních prostých chýší stojících na dřevěných pilotech na dně moře v město se stovkami mostů, ulic, náměstí a náměstíček. S nespočtem kostelů, dómů a paláců. Stokrát jsem měla pocit, že se musíme ztratit, protože v labyrintu miniaturních uliček jsem sotva nalézala systém /na rozdíl od mého muže, který pohledem na mapu města systém viděl na první dobrou. Inu, muž;)/.
Vyjeli jsme v nádherný čas – podzimní slunce nevídaně hřálo a v jeho zlatých paprscích se Benátky doslova koupaly. Kamenné stavby, sochy a náměstí z vápence a žuly se leskly, černé gondoly se na vodě třpytily jako nablýskané limuzíny, měkké světlo babího léta se opíralo do korun platanů vyrůstajících uprostřed malých náměstí vždy s kašnou v sousedství. Tahle prostranství mě mimochodem bavila nejvíc. Poklidná místa vybízející k odpočinku poté, co jste se odpojili od turisticky vytěžovaných míst. S krámky, drobnými tržišti, odérem ryb a vodních kanálů, s barvami hýřícími květinářstvími. A do uší nám zněli pouliční muzikanti, kostelní zvony, dívka na skleničky preludující Yesterday, opodál Vivaldi z otevřených dveří kostela, křik dětí honících se za míčem u kašny, pohvizdování gondoliérů. Ale vše umírněně, jako roční doba sama. Nic masového, hlučného, jak bych možná i na tomhle místě očekávala. Lidí tak akorát, bez strkanic, front, plných restaurací. Ty se plní až s padající tmou…
K mému překvapení tu lidé více než co jiného na zahrádkách a v kavárnách popíjeli oranžový aperol s ledem; staří, mladí, všichni. To my si libovali ve skvělém červeném merlotu. A v malých bistrech ochutnali dokonale jednoduché tapas, výtečnější jak takřka povinné pasta ai frutti di mare! No a silné italské espresso nezklamalo, naopak!
Hezké byly Benátky. Poetické. I s lehce přezírající obsluhou bister, která krok nezrychlí, ikdyby vám měla odjet poslední loď, i s vyhořelými číšníky v neforemných bílých sakách v kavárnách na náměstí sv. Marka. Inu, lidi ve službě lidu. Koho by to neznavilo, že?
Slunce a přístavní génius loci naštěstí vše maluje dozlatova, my s přicházející tmou a nohami únavou smotanými do ležatých osmiček odjíždíme, a já vím, že se vrátíme…
Arrivederci, Venezia!
P.S. Audiokniha Hendrika Groena “Žít a nechat žít” v trvání 8,5h byla na naši cestu jako dělaná. Pokud se nám podaří cédéčko z přehrávače vydolovat, nabízíme tenhle vtipný román případným dalším zájemcům na cestu!;)