Bába v ledu
Čtvrt roku. Den co den.
Kdybyste mi tohle řekli před TÍM, vysměju se vám.
Zimu nemám ráda. Chlad nemám ráda. Preferuju horkou sprchu, ponožky na nohy, horkej jih před rampouchy na alpský Hütte.
A přesto — den co den, tři měsíce, s výjimkou času virózy, ráno co ráno, jdu na TO.
Jeden den, v jednu chvíli, bez příprav, analýzy, zvažování, jsem se rozhodla.
A změnil se mi svět.
Udělat TO byl největší punk mýho života.
Když jsem stála na molu metr od vany a měla dvě tři minuty před TÍM, rozbrečela jsem se jako malá holka. Byla jsem malou holkou. Která se bojí. Strašně moc se bojí.
Roztřásly se mi kolena a ruce, zuby mi drkotaly a slzy se mi koulely po tvářích. Schoulila jsem se a byla embryem. Bála jsem se svýho strachu. Že ho nepřekonám. Že je větší než já sama. Že na něj prostě nebudu mít.
Ten strach byl velikej jako dům, obří netvor v mojí hlavě. V mojí představě. Od rána jsem na něj nemyslela, ale vpodvečer, když se TO mělo stát, byl zpátky. Ve mně.
Až TA chvíle, pro kterou jsem si sem přišla, byla tady. Můj záměr a cíl nešlo obejít.
Sbírám se ze země, z embrya.
Vyklepávám svoje ruce a tělo jako hadrová panenka.
Můj bod zlomu.
Teď a tady.
Jdu…
Krok.
Druhý… Třetí…
Čtvrtý do vany.
Druhá noha za tou první.
Zhluboka dýchat.
Oční kontakt s mým průvodcem. A víra v sebe, kterou si zrcadlím do jeho očí.
Nádech a výdech.
Nádech a výdech.
Pomalu vydechovat jako brčkem, rada za sto. Funguje to.
Třesu se vevnitř, tam úplně celá. Dech pomáhá.
Kostky ledu kolem mě se třpytí v podvečerním slunci.
Můj průvodce mne očima naviguje a já klesám v kolenou. Klesám do ledu.
Nádech a výdech. Brčko.
Dech mi pomáhá uvolnit hrdlo, které bylo úzkostí stažené.
Netvor v mojí hlavě se umenšil.
Fixuju pohled na průvodce, usedám zvolna do ledové lázně, pomalu, skoro bez pohybu, svět se zastavil, zima, zima, strašná zima mi je…
Průvodce podřeplý před vanou se vpíjí pohledem do mojí duše, úsměvem povzbuzuje mou sílu a odvahu, se kterou se spojit je to nejtěžší… A já mu chci tolik tolik úsměv opětovat.
Slzy se mi ještě pořád trochu tlačí do očí, už ne ze strachu, na netvora jsem zapomněla, byla to iluze. Pláču snad ze štěstí, snad z úlevy, snad se dojímám sama sebou, dojímá mě ta malá holka ve mně, která sedí ve vaně plné ledu a která se během 180 vteřin změní navždycky…
Pláču a usmívám se.
Přeju si, ať to skončí, protože to studí opravdu strašně.
A ono to končí.
Konec.
Lidé mi tleskají, někdo mi pomáhá vystoupit z vany a já se tak tak držím na nohách.
Je konec.
Pocit vítězství.
Rozpomněla jsem si na svoji odvahu a kuráž. Na sílu. Na sebe. Ve vaně. V ledu.
Pocit vítězství.
Imaginární netvor přemožen.
(Kdybyste mi tohle řekli před TÍM, vysměju se vám.
Každý den, nejčastěji ráno po probuzení, vlezu do chladné vody.
Už vím, proč manžel za Covidu vykopal na zahradě bazén. Pár kroků z terasy a jsem tam. V chladu. V létě sranda, i tak, pro neotužilce, výzva. Z bazénu pod ledovou sprchu, moje tři minuty. A každodenní dávka vítězství nad sebou.
Blahořečím podzimu, který přináší ochlazení. Představuju si zimu. Jak si navlékám kulicha na hlavu. A jdu. Do chladu. Do ledu.
Strach se dá přemoci. I ten úplně největší. Fakt.)
