Milníky
Mých dvacet… Svůj veliký den jsem prožila s partou kamarádek spolužaček a s našimi tehdejšími kámoši triatlonisty ve Francii. U moře, konkrétně v Nice. Koupili jsem si kanystr výtečného a hlavně cenově dostupného francouzského vína a na pláži jej popíjeli z plastových kelímků, dokud kanystr nebyl prázdný. Daleko od domova, od rodičů, pocit, že jsem totálně svobodná. Krásná. Volná jako pták. Měla jsem dlouhé vlasy, útlé boky a nohy až do nebe. Nic nebylo nemožné.
Třicetiny jsem oslavila v Hradci – městě, ve kterém jsem po studiích už definitivně zůstala. V hospodě, která byla pár let něco jako kultovní, nás u stolu sedělo deset patnáct, nehorázně jsme se smáli a ve finále určitě i notně opili… Společnost neplánovaně rozsvítila kámoška čerstvě se vrátivší z Anglie, která nás seznámila s horkou hitovkou Britů – whisky s kopcem šlehačky. Pamatuji se, že šlehačka brzy došla, že číšník nás nemohl dostat z hospody a že jsme na závěr tančili na stole mezi židlemi, které obsluha nekompromisně začala zvedat a otáčet na stoly. Pocit nadhledu, zralosti, pocit, že můžu všechno. Všechno mít a taky všechno ztratit. Svoboda bavit se vykoupená ránem s pocitem, že tohle je přece jenom málo. Život jsem krájela a jela na vlně „nechci kompromis“. Vlasy jsem si barvila a stříhala a hledala lásku.
O deset let později. Je mi čtyřicet a narozeniny slavím s pětiměsíčním synem u prsu. Žiju lásku dlouho nepoznanou, bezpodmínečnou. Je léto, jsme v hospůdce na hřišti, kam jsem své blízké pozvala, piju minerálku a jsem unavená a spokojená. Pozoruju kamarády, jak se baví. Jsem ráda, že je mám. Každý do jednoho má ty svoje děti už dávno odrostlé, kojím tu jenom já. Jsem máma dvou malých dětí. Žena svého muže, se kterým jsme se dlouhé roky míjeli. A potkali se. Vlasy mám už dávno dávno nakrátko a cítím, že minimálně tohle je už moje napořád.
Pade. Minulý týden. V duchu namyšlenou óbr oslavu jsem zrušila. Chtěla jsem pozvat všechny moje blízké, všechny od těch mých dvaceti… Mé srdcové za oněch třicet let. Jenomže pak mi to, v agónii pětatřicetistupňového vedra u Jónského moře, došlo. Na tohle nemám energii. Tohle vlastně není potřeba. Pocit, že není potřeba vůbec nic navíc. A tak jsme si večer dali s mužem skleničku vína a ráno odjeli na čtyři dny do Beskyd. Do ticha. Prožila jsem si svoji sólo křivku vnitřní melancholie a uvědomila si, že slavit lze i potichu. Připomněla jsem si, že život je i kompromis. Že láska je jako kytka a když ji nazaliju, ohne svůj květ k zemi. Probudila se ve mně touha oslavit svoji cestu s číslem padesát na startu. Pozvu děti na večeři. A ano, pozvu pár kámošek, se kterými sdílím dobré i zlé a pojí nás přes všechny ty roky radost ze setkávání.
Padesát je koktejl barev z předchozích dekád. Všechno jsem stále já, od něčeho víc a něčeho už jen trochu, ale je tam pořád všechno. Dovoluju si ten koktejl pít. Koncovka „cet“ se změnila na „sát“, to se nedá popřít. Pocit, že život má svůj řád a všechno je v pořádku. A kdoví, třeba těch některých příštích „sát“ oslavím ve Francii, s whisky s kopečkem šlehačky. Budu tančit na pláži a moje dcera mi bude posílat obrázky mého vnoučete. Spokojená a kojící. Nic není nemožné.