Rozkvést v ženu kdykoliv

Jsem z generace žen, které byly vychovávány ženami povětšinou velmi odpojenými od svého těla. Jakoby ani žádné tělesno nebylo. Témata dospívání, prvních sexuálních zkušeností, antikoncepce, milování… byla tabuizována, o sexualitě se nemluvilo, emoce, láska, vztahy, partnerství byly takřka nepoužívané pojmy. Naše mámy na tom byly pravděpodobně bity ještě více, doba a společnost nebyla stavěna na jemnocit, péči o tělo či dokonce o duši. A tak i já vyrostla pod vlivem značně puritánské výchovy, kdy se spíš mlčelo než mluvilo, kdy se z holky vyklubala žena a nikdo o tom neztratil slovo. Peripetiemi dospívání jsem si prošla v tichosti sama, navenek možná sebevědomá, uvnitř vyplašená, neznalá mužů. Vztahy jsem krájela jako chleba, jela v módu pokus — omyl, vnitřně bez uspokojení, přesvědčená, že skutečná partnerská láska je mi zapovězená. Dlouho předlouho jsem nenacházela hloubku, které partnerství nabízí. Necítila jsem. A ano, začala jsem tušit, že ve mne, tam někde v dětství, v malé holčičce a později v dívce měnící se v ženu, moje emoce totálně zamrzly. Nedovolila jsem si je. Uzamkla je v sobě. A zázrak se nekonal — ani zástupy princů u mých nohou svými polibky moje city neprobudily. Svoji třináctou komnatu jsem si začala pootvírat a staré rány léčit já sama. V dospělosti. Zvědoměním si toho, co se stalo. Odžitím neodžitého. Propuštěním zatvrdlých energií z mého těla.

A protože rosteme právě přes tyhle přepisované zkušenosti, máme čas od času příležitost být vystaveny zkouškám. Jestli se už OPRAVDU bolest, trauma, naše zkušenost transformovala. Jestli jsem ji zvládla integrovat do mojí osobnosti jako novou a prospěšnou. Říkám tomu “a bůh se směje”…

Jsem teď sama mámou dospívající dcery a hle — má pradávna píseň o umlčené vystrašené duši se začala ozývat… A plně mi došlo, jak je tenhle “vklad” pro mne ještě pořád limitující. Jak mi teď a tady stále chybí uvolněnost v tématech, která jsou pro život, zdraví, partnerské vztahy, naši sebedůvěru, určující. Moje srdce je tématům otevřené, ale brzdí mne dávné emoce studu, strachu, pochyb o sobě samé. Jak potom mohu autenticky komunikovat a sdílet téma s mojí dcerou? S mým synem? Co s tím?

Prožít je. I po letech. Povolit napětí.

Nahlédnout na svoje staré jizvy znovu a zblízka, dotknout se jich. Procítit je “teď”, když “tenkrát” nebylo. Přestat před nimi utíkat.

A protože slova často nestačí, pomáháme si rituály. Ty se dotýkají naší duše, propisují se do celé naší osobnosti, prostoupí naší energií, vtisknou se hluboko pod kůži. Mají potenciál přepsat naši zkušenost a dát jí nový, prospěšný náboj. Rituál na oslavu ženství, menarche, v nádherné ženské pospolitosti, může být totiž doslova ozdravný. Rozkvést v ženu jde kdykoliv. Ve dvaceti nebo v padesáti. Čas roli nehraje, je lineární. Žena je ženou stále a její zkušenosti jsou v ní napořád.

Svěřit se s intimním stavem mojí duše, propustit pláč, který mi uvízl v krku před více jak třiceti lety, je ohromně léčivé… Dopřát si tuhle chvíli, od/puštění, rituál, slavnost, obřad, tenhle DEN.., byl můj SEN. Teď už splněný. O krok blíže k sobě.